Maminka zemřela po těžké nemoci. Přála jsem jí úlevu, ale nyní si to vyčítám a mám o ni strach. Patří to k truchlení?

Dobrý den, vážená paní Markéto.

Vážím si důvěry, se kterou se na nás obracíte. Před pár dny Vám zemřela maminka a Vy se prokousáváte prožitky spojenými s jejím odchodem. Přijměte prosím nejprve mou upřímnou soustrast. A přijměte také ocenění – za neuvěřitelné nasazení, které jste mamince věnovala, za každodenní péči, starost a vytrvalost. Zůstala jste s ní do posledních chvil, vytrvala jste, i když už to lidsky bylo velmi těžké. Nemám dostatek slov, abych vyjádřila, jak obětavě a statečně jste se o maminku starala a jak moc si toho vážím.

Mám dojem, jako by teď ve Vašem nitru promlouvaly dvě části Vaší duše. Jedna laskavá, která soucítila s maminčiným trápením a přála jí, aby skončilo, aby jí bylo dobře. A která ví, že jste udělala, co bylo ve Vašich silách. A druhá část, která kriticky hodnotí všechno Vaše počínání a vyčítá Vám, že jste maminku „zradila“ a neposkytla dokonalou péči. Představuju si, že tato kritická složka Vás provází už nějaký čas a byla Vám užitečná – jak jinak byste dokázala tak dlouhou dobu upozaďovat své potřeby a věnovat tolik energie a starostlivosti mamince? Bez „musím“ (tedy silné vůle a smyslu pro odpovědnost) byste to nedokázala! Jen Vás patrně zaskočilo, jak silná tato složka je a že věci zažíváte jinak, než jste si představovala.

Máme zkušenost, že po tak náročném období péče o umírajícího trvá nějakou dobu, než různé části naší duše najdou novou rovnováhu. A toto období hledání stability bývá provázeno pocity úzkosti (ty bývají vyvolané tím napětím mezi jednotlivými složkami naší duše). A máme také dobrou zkušenost, když si člověk udělá chvilku pro sebe a jen sleduje, co „říká“ která část jeho nitra. Nehodnotí, nesnaží se něco zařadit, jen se snaží zaslechnout, s jakými různými myšlenkami se jeho duše vyrovnává. Doporučila bych, pokud to u Vás bude možné, udělat si takovou chvilku pro sebe třeba každý den. Věřím, že zaslechnete i smutek a časem i hezké vzpomínky, jen jsou zatím upozaděné.

Zmiňujete i strach o maminku, kde je, co s ní teď je? Vlastně nikdo nevíme. A doufáme. Je to velké téma, na které Váš duch bude hledat odpověď. Možná nastal čas přehodnotit dosavadní přesvědčení. A možná je to otázka, které vyvolává další napětí ve Vašem nitru.
Máme také velmi dobrou zkušenost s tím, když člověk může s někým probrat, jak je mu na duši a co se honí hlavou. Možná máte takovou „vrbu“ v manželovi nebo některé kamarádce, možná víte o někom jiném, komu byste mohla důvěřovat… zkuste to. Samozřejmě existují i profesionálové, třeba na lince důvěry, s kterými můžete věci probrat. V Praze se schází i klub Podvečer pro pozůstalé, pokud je pro Vás dostupný, i sem je možno zavítat a načerpat od těch, kdo podobnou cestou už prošli.

Ještě Vás chci povzbudit k trpělivosti. Vím, že v rodině s malými dětmi se všichni těší, až se budete zase „normálně“ starat. Ale Vaše duše potřebuje nějaký čas, aby všechny zážitky vstřebala a našla novou rovnováhu. Zkuste požádat svého muže i ostatní, aby ještě nějakou dobu zastali kus Vašich povinností a dopřáli Vám tento čas. Potřebujete ho a zasloužíte si ho.

Paní Markéto, věřím, že Vaší mamince je teď lehce a dobře. Moc Vám přeju, abyste dobře prošla obdobím truchlení, našla úlevu a dospěla k nové rovnováze. Budu na Vás myslet.

Petra Hálková