Manžel má rakovinu, šance na vyléčení je prý minimální. Nevím, co ví on, jak se chovat, co dělat?

Dobrý den, Petro.

Vaše situace je opravdu těžká. Střídání naděje na úzdravu, úleva, když k ní opravdu dojde, a opětovný pád do potíží a ohrožení, to je velmi zatěžující proces, zrovna tak jako jeho délka. Pět let je dlouhá doba. Vedete si udatně, velmi správně jste se otevřela odborné pomoci. I pro mne je Vaše otázka těžká, protože je velmi konkrétní. Znám Vás a Vašeho muže jen z Vašeho mailu, nemohu si tedy dovolit nic jiného, než vyslovit pouhé domněnky, a tak prosím berte i mé následující řádky. Víte, myslím si, že Váš muž ví pravdu o svém zdravotním stavu a že uvažuje podobně jako Vy sama. A podle popisu jeho chování soudím, že chce žít a ne umírat. Chce žít, a to co možná nejnormálněji a tak dlouho, jak jen to bude možné. Proto pracuje, to přece patří k normálnímu životu a zřejmě ho to baví. Vyčerpává ho, ale to práce dělá, ne? Váš muž zaslouží obdiv za to, že únavu a vyčerpání přemáhá. A někdy je to na něm vidět, ale to je přece také normální, a pak potřebuje obyčejnou blízkost a obyčejné povzbuzení, tak jako dřív. A víte, co ještě patří k normálnímu životu? No přece že se uvažuje o budoucnosti, že se plánuje, že se přemýšlí, co a jak, a třeba i dlouho dopředu. A všichni trochu nějak víme, že leccos nevyjde a leccos bude úplně jinak, no ale přemýšlet se o tom musí a někdy je to příjemné, vymýšlet si, co všechno by ještě šlo. A tak to Váš muž dělá. Chce žít co nejnormálněji, a k tomu plánování patří. Jděte do toho s ním jako dřív, proč ne. A to, že Váš muž začíná být poslední dobou pesimistický, no, kdo čas od času není, viďte, a to ani nemusíme čelit takové zátěži jako on. Mějte pro to pochopení, je to normální. Občas nás dokáží povzbudit a vytrhnout z chmurných myšlenek úplně obyčejné a malé radosti a potěšení. Dopřávejte si je spolu, to přece k životu také patří. Nemám rád zobecňování, ale teď se jednoho dopustím. My muži máme většinou svízelnější a delší pěšinku ke sdílení niterných záležitostí. Nechte to na něm. Umím si představit, že v nějaké nenápadné, důvěrné chvilce Vám otevře své vnitřní a skrývané pocity a myšlenky. Buďte připravená, ale možná, že k tomu nikdy nedojde. I s tím prosím počítejte. Mužům to prostě trvá dlouho, ale kdo ví. Je dobře, že máte svou paní psycholožku, která zná Vaši situaci a je Vám k dispozici. Klidně jí dejte přečíst i tenhle můj mail a proberte jej spolu.

Na závěr mi dovolte vyjádřit svůj hluboký a upřímný obdiv před Vámi, před Vaší statečností, silou, vytrvalostí. A ještě něco. Víte, jsem na základě Vašich řádků přesvědčený, že tuto těžkou životní etapu zvládnete, já tomu prostě věřím.

S pozdravem

Jiří Černý