Manžel tragicky zemřel při autonehodě, jak se s tím mohu vyrovnat?
lorem ipsum...
Milá Jarko,
velmi si vážím Vaší odvahy i schopnosti popsat to, co Vás potkalo a v čem teď žijete.
Jistě není lehké vyjádřit slovy to, co prožíváte.
Trauma, které zažíváte, vždycky změní život člověka a rozdělí ho na dobu předtím a potom.
Nikdy nemůžeme být připraveni na traumatickou, hraniční zkušenost takové nečekané ztráty. Ačkoli je člověk vybaven zásobou energie ke svému přežití, která se v právě takových situacích aktivuje, psychicky se vyrovnat s traumatickou ztrátou často trvá člověku celý život.
Neznamená to samozřejmě, že celý život je člověk stejně nešťastný a zoufalý, dá se ale říct, že mu nejde zapomenout.
Smíření – o kterém píšete – je proces spíše na roky než měsíce.
Smířit se neznamená, že se prostě člověk vyrovná s tím, že něco nebo někoho drahého ztratil, spíše to vyjadřuje zkušenost, že člověk nějak – i když se smutkem, ale i nabytou vyrovnaností — přijímá to, co mu život (pro někoho osud nebo Bůh) přichystal.
Nelze tady najít odpovědi na otázky „proč právě já nebo on“ – na to my lidé prostě nemůžeme znát odpověď. Člověk ale – než k takovému „přijetí“ nebo „smíření“ dojde, prochází všemi možnými fázemi truchlení, zoufalství, emočními zvraty. Jinudy v podstatě nejde ke smíření dojít.
To, co popisujete, je statečný a autentický kus skutečně těžkého života. Nemyslím si, že byste mohla něco dělat líp nebo víc. Snažíte se žít dál, vyhledáváte události, pracujete, stýkáte se s přáteli, podporujete se s maminkou… Zpočátku potřebuje člověk hodně vůle ke všemu, co dělá, postupně si řád a rytmus života nacházejí svůj další smysl.
Píšete, že máte lékařku, která Vás podporuje a poskytuje Vám zřejmě medikaci, která má člověka chránit před silou bolesti a pomáhat dodržovat režim dní. Je otázka, zda by pro Vás byla užitečná či přijatelná vedle toho i péče psychoterapeutická – ta pomáhá v dobách krize tím, že drží bezpečný a ohraničený prostor vztahu s terapeutem, a tak dává člověku možnost sdílet vše, čím prochází, co ho napadá, co se mu zdá, čeho se bojí, je svědkem a podporou jeho úsilí najít v životě další smysl.
Nevím, zda máte chuť nebo energii zkusit ještě něco takového, je myslím ale dobře o takové možnosti vědět.
Milá Jarko, cesta ke smíření je dlouhá a bolestivá. Podle toho, co píšete, jsem si jista, že po ní jdete, jen ještě nejste u konce.
Ilona Peňásová