Manželce před pěti lety diagnostikovali nádor prsu, je po oboustranné mastektomii, po ozařování i chemoterapii. Má výpotek na plicích, hubne, pro bolest je hospitalizována. Je naděje na zlepšení?

Dobrý den.

Pokud máte na mysli naději na uzdravení, tak ta je bohužel za okolností, které popisujete, velmi malá. Když ale přijmeme jako zlepšení i úlevu od symptomů, které Vaší paní trápí (bolesti, dušnost, kašel), tak tato naděje je myslím reálná a lékaři v nemocnici jistě udělají vše pro to, aby toho dosáhli. Ať už nastavením medikace, event. punkcí výpotku či dalšími postupy, bude-li třeba.
Hubnutí je v této situaci opravdu spíše důsledkem než příčinou progrese nemoci a není moc dobré ani smysluplné pacienta do jídla nutit. Spíše se osvědčuje hledat to, co mu přeci jen, alespoň trochu chutná a nechat na nemocném, kolik toho může sníst, aby mu po jídle nebylo těžko. Často je to spíš něco studeného, co dobře sklouzne do krku a osvěží (jogurt, ovocná přesnídávka, pudink, zmrzlina) než klasické jídlo. Také nápoje mohou být dobrým zdrojem energie (koktejly, Cola, pivo). Vyrábějí se i speciální výživné nápoje a pudinky (Nutridrink, Fresubin apod.), která mají v malém objemu obsaženo hodně bílkovin a dalších látek, nemusejí však každému chutnat. Vyrábějí se však v různých variantách a příchutích, takže je dobře to alespoň vyzkoušet. Určitě bych za této situace netrvala na zdravé výživě, ale řídila bych se tím, co Vaší ženě nejvíc chutná a po čem jí není špatně.
Také v tom, jak chce trávit den, zda přijímat či nepřijímat návštěvy a o čem si s nimi povídat, i tady je dobře vyhovět potřebě nemocného. Je úplně pochopitelné, že když není člověku dobře, nemá náladu na společnost a nemá třeba ani sílu na konverzaci. Je poměrně časté, že nemocný potřebuje hodně odpočívat nejen v noci, ale i během dne a že ho návštěvy mohou spíš unavovat než těšit. Tyto potřeby a přání je myslím správné respektovat a zařídit, aby chodila opravdu jen nejbližší rodina a ne mnoho návštěv v jeden den. A pokud Vaše paní chce mluvit o tom, že se cítí špatně a právě třeba i o umírání, je dobře ji vyslechnout aniž bychom se snažili jí její pocity a myšlenky rozmlouvat, i když úplně rozumím tomu, že se Vám to poslouchá strašně těžce. Je však důležité, aby věděla, se Vám může se vším svěřit, že jí vyslechnete a pochopíte, zkrátka že jste na to dva, že nezůstane se svými pocity a trápením sama. Je však jasné, že i na Vás je toho nyní moc a možná víc než se dá unést a zvládnout. Asi by šlo požádat o pomoc třeba nemocničního psychologa nebo kaplana. Zkuste se zeptat, zda ve Vaší nemocnici je někdo takový, kdo by mohl podpořit Vaši paní i Vás.
Myslím na Vás, Vaši ženu i malého synka a přeji Vám, abyste spolu vše zvládli, co nejlépe.

S úctou

MUDr. Kateřina Menčíková