Matka zemřela na covid. Střídá se mi smutek se zlostí a obavami, jak to bude v rodině dál. Co dělat?

Milane,

úmrtí matky otřese úplně každým, to je jisté. A první dny a týdny jsme úplně bezmocní vůči všem myšlenkám a pocitům, které nás zaplavují. Popisujete nešťastnou shodu okolností a rozhodnutí druhých lidí, která způsobila to, co se stalo. Už se to nedá vrátit. Odpovědné chování Vás a Vaší manželky je zcela namístě, naprosto správné a dobré. Také je dobře, že se o Vašeho otce může Vaše neteř teď starat, že nezůstal úplně sám. Víte, v otázkách kolem života a smrti člověk znovu a znovu naráží na takový paradox. Na jednu stranu tu jsou naprosto konkrétní okolnosti a člověk vidí, že kdyby bylo něco jen trochu jinak, tak mohlo být jinak všechno a nemuselo se stát to, co se stalo. A na druhou stranu znovu a znovu všichni zažíváme, že smrt je nějak silnější než my a nakonec si vždy prosadí svou, bez ohledu na naše představy, přání a opatření.

Výčitky, ať už sobě samému nebo druhému člověku, to jsou protivné a obtížné myšlenky, které nejsou skoro k ničemu dobré. Umí nás zbytečně trápit a je třeba mít příležitost je říkat nahlas a tak se jich zbavovat a následně si jich moc nevšímat a nechat je slábnout. Nedovolovat jim, aby negativně ovlivňovaly naše chování a naše vztahy. Takové to, “co jsem mohl udělat jinak”, je velmi pochopitelné, známe to všichni, ale nikam to nevede. Je třeba přijmout to, co se stalo a jít dál. Vaší zlosti rozumím stejně tak, jako Vašemu smutku. Určitě by bylo dobré, abyste našel někoho, kdo není součástí rodinného systému vztahů a kdo by Vám umožnil opakovaně mluvit a vymluvit se ze všech těch zmatků a hněvů, ze vší té bezradnosti a smutku. Mám na mysli nějakou psychologickou pomoc, nebo třeba nějakého důvěryhodného a vzdáleného kamaráda, který by pro Vás měl pochopení. “Neteř mi zabila matku”, to je přesně věta, která potřebuje ven, potřebuje být vyslovovaná a vykřičená, ale jen v bezpečném a důvěryhodném prostředí, kde nikomu neublíží. Když umře matka, většinou s ní odejde to, co dává širší rodinu dohromady, ale nebylo by dobré se toho bát dopředu, uvidíte, co bude. Třeba se vám všem podaří, už kvůli matce, nějak ty vztahy udržet, ale to bude záležet na každém z vás, není to nic samozřejmého.

Nebojte se, intenzita všeho toho, co Vás teď zaplavuje, bude přece jen poznenáhlu slábnout. Ale můžete tomu pomoci tím, že si necháte pomoct i sám sobě a nezůstanete sám na zpracovávání a přijetí toho, co a jak se všechno seběhlo.

Děkuji za Vaši důvěru, je dobře, že jste se svěřil. Přeji Vám hodně a hodně vnitřních sil, vytrvalosti, trpělivosti a dobré vůle.

Váš Jiří Černý