Můj přítel se zabil na motorce. Jak najít naději a důvod k životu?

Dobrý den, 

se zatajeným dechem jsem si uvědomila, kolik je bolesti ve Vašem dotazu. Píšete o náhlé a zbytečné ztrátě partnera, o synovi, který pro Vás není úplnou podporou pro život, o nemocných a stárnoucích rodičích  a o pochybnostech o smyslu života o Vaší budoucnosti. Rozumím tomu, že je těžké v tuto chvíli doufat v nějaké štěstí nebo aspoň klid a spokojenost. 

Psala jste, že jste o tom uvažovala i dřív, zároveň je zřejmé, že partnerova smrt Vás nyní oslabila. S partnerem bylo možné vidět na světě i jiné věci než omezení a starosti. Bylo možné věřit, že spolu nároky současného života zvládnete a bude to hezké. Těšilo Vás být s ním. Bylo možné vychovávat syna i unést potíže rodičů, byli jste si navzájem oporou. Nedivím se, že se zlobíte kvůli tomu, že jste o tohle vše nyní přišla, a ráda byste nějak ztracené spojení navázala, i kdyby to mělo být někde jinde než v tomto životě. 

Nemám tudíž ani nějaké přesvědčivé argumenty pro to, že to smysl má nebo že je určitě podstatné, že žijete. Teď to jistě může vypadat zbytečné a nepřekonatelné. Bylo ale podstatné, že žil Váš partner, a tak je to asi s většinou lidí, vlastně nepochybuji, že je to tak i s Vámi, ale je opravdu těžké toto přesvědčení předat. Upřímně, moc argumentů mě nenapadá. 

Ale napadá mě, že bych Vám přála, abyste nyní dostala podporu a péči, útěchu pro Vaši bolest, aby Vám život mohl nabídnout to, co pro nás má — soucit, lásku, sounáležitost a vzájemnou pomoc. Aniž Vás znám, mám dojem, že by nebylo dobře, kdybyste zemřela, a přitom také vím, že je dobré respektovat druhé lidi v tom, jak smýšlí a věřit tomu, co cítí. Chápu, že jsou životní situace, které je těžké vydržet a projít. Tragická smrt nejbližších je určitě jedna z nich. 

Jak Vám píšu, napadá mě, že by mě nejvíc zajímalo, co byste nyní potřebovala, co by pro Vás měli druzí udělat, jak by Vás mohli v trápení podpořit. Mám představu, že kdyby se podařilo, abyste teď měla péči a laskavost kolem sebe, získala byste více sil a mohla nechat rozhodování o svém dalším životě na dobu, kdy to zoufalství půjde unést, kdy budete moci zvážit, co je zátěž současné obrovské ztráty a co je opravdu přetrvávající a je třeba se podle toho zařídit. Vnímám totiž, že partner Vám byl velkou oporou a tak přemýšlím, zda můžete mít teď jiné lidi jako podporu, i když menší a třeba míň blízkou. Ať už lidi z Vašeho okolí nebo odborníky, kteří by Vás po potřebnou dobu podrželi, abyste mohla povolit a odpočinout si od zvládání všech těch zátěží. Je možné, že i po nějakém čase podpory budete mít pochybnosti, ale také je možné, že najdete způsob, jak tu být a nemít jen utrpení a zoufání. Opravdu bych Vám to ze srdce přála.

Zuzana Vondřichová