Nečekaně mi zemřel tatínek, cítím stále větší smutek. Co mám dělat?
lorem ipsum...
Milá Pavlo,
myslím, že máte zřejmě pravdu s tou „kovářovou kobylou“…zdá se, že toho je na Vás příliš.
A přestože jste určitě zvyklá problémy řešit a pomáhat druhým — v některých situacích prostě člověk sám na všechno nestačí.
Podle toho, co píšete, jste zřejmě oporou celé rodině – staráte se o maminku, tři děti a manželství pro vás patrně velkým zdrojem podpory není.
Možná to, co mohl představovat pro Vás pravě tatínek, Vám teď citelně chybí – tedy nejen on sám, ale zřejmě i blízkost a porozumění, které se Vám odjinud nedostávají.
Většina pomáhajících dobře vnímá potřeby druhých lidí. Někdy ale ty své vlastní musejí opravdu bolet, aby si jich všimli. Je podle mého načase nebýt se svou bolestí a těžkostmi sama.
Je pravděpodobné, že máte přátele nebo kamarádky, ale pro nějakou dobu by Vám mohla pomoci krizová nebo psychoterapeutická podpora – ať už v krizovém centru, nebo nějakém terapeutickém pracovišti. Možná máte nějakou zkušenost, možná ne. Jsem přesvědčena, že taková pomoc není málo – i když se člověk musí se svým životem, ztrátami a bolestmi vyrovnat sám, pomáhá mu přítomnost, blízkost a doprovázení někoho, ke komu může být zcela otevřený může se o něho opřít.
Na všechno léky nejsou – ale lidská solidarita a sdílení, podpora a povzbuzení ano.
Pokud můžete, vyhledejte takovou pomoc ve svém okolí a nechtějte všechno jen po sobě.
Držím vám palce a přeju, ať se vám podaří najít, co vám ve Vaší těžké situaci pomůže.
*
Ilona Peňasová*
Dotaz zodpovídá
