Nejsem schopna se vyrovnat a smířit s maminčiným odchodem už třetím rokem. Existuje nějaká rada?

Vážená Magdaleno,

jedno ze slov, které charakterizuje Váš současný stav, by mohlo být  nespokojenost. Jste nespokojená s tím, že od odchodu Vaší maminky „už plyne třetí“ rok — a Vy jste se s ním nesmířila, máte „potíže jít na hřbitov“, „nevhodně vzpomínáte“, svým jednáním vyvoláváte „rozpaky a skoro pohoršení“.

Druzí Vám říkají, co dělat – tedy „tlustou čáru“, ale Vy toho nejste schopna…

Chtěl bych změnit téma a zeptat se Vás, s čím v této části svého života spokojená jste. A dovolím si Vám dát nápovědu. Stačí, porovnáte-li si svůj současný dotaz s dotazem, který jste učinila před dvěma lety. Nebo zůstaňme v přítomnosti: Mohla byste být spokojená s tím, že jste odolala užívání  antidepresiv, že jste si přiznala právo na samotu a klid, že zvládáte rodinu a zaměstnání? Ještě je tu jeden důvod ke spokojenosti: roste Vaše schopnost uvědomovat si souvislosti. Mám na mysli postřeh, čemu všemu se vyhýbáte, nebo závěrečnou poznámku o stesku, lítosti… ale i „nevyřešených konfliktech“. Co když Vás i tyto konflikty vracejí zpět? Odvážně jste si je přiznala. Dokázala byste o nich – tak jako o svém smutku – s někým mluvit? Když to zkrátím, doporučil bych Vám vrátit se do psychoterapie (pokud možno i ke stejnému terapeutovi /stejné terapeutce); podle mne z ní dnes můžete získat mnohem víc než dřív.

Magdaleno, mám pro Vás ještě jedno varování: všiml jsem si, že názor druhých lidí je pro Vás stále dost významný. Jako by dokonce existoval i požadavek, že se jím máte řídit. Neexistuje. Rady druhých váží setinu toho, co objevíte Vy sama. (Což je také rada, uznávám.)

Přeji Vám více spokojenosti a lehkosti

Martin Jára