Nemám už víc sílu pomoci rodičům nést bolest ze ztráty sestry. Nabídla jsem jim terapii, ale nevím, jak pomoci, když "nechtějí"?

Dobrý den, Míšo,

po přečtení Vašeho mailu mám pocit, že na svou otázku si zároveň vlastně tak trochu sama odpovídáte.
Píšete, že po smrti sestry společně s rodiči jdete každý “svou cestou smutku a truchlení tak, jak potřebujete”, zároveň se navzájem podporujete a potkáváte.
Napadá mě, že líp to v podstatě asi nejde. Truchlení je proces, může trvat dlouhou dobu, nejen půl roku, ale ještě další měsíce, dokonce i roky. To znamená, že každému z nás trvá jinak dlouho, než přijme těžkou ztrátu blízkého člověka, naučí se s ní žít a začne znovu prožívat alespoň malou radost ze života. Nemůžeme ten proces nějak uspíšit či zkrátit, jistě se ho můžeme snažit potlačit, ale to rozhodně není nic zdravého. Pro okolí truchlícího je to někdy náročné vidět ho stále skleslého a znovu a znovu se ke své ztrátě vracet. Je to ale jediná přirozená cesta, kterou potřebujeme projít, abychom zahojili svá zranění ze ztráty a blízkéhé člověka “pustili”. Vy prožíváte smrt své sestry, Vaši rodiče truchlí nad ztrátou svého dítěte. Každý potřebujete svůj čas a prostor. Někdo je sám, někdo s pomocí odborníků či lidí v okolí.
Navzájem si jste oporou, rodičům navíc nabízíte možnost odborné pomoci, oni ji však odmítají. Myslím, že víc pro ně nemůžete udělat. Pokud byste je někam proti jejich vůli objednala (na což by patrně žádný psychoterapeut nechtěl přistoupit), buď by tam nešli, nebo by odmítali spolupracovat a “dokázali” Vám, že to nemá smysl a že jim stejně nikdo nepomůže.
Možnosti a úspěšnost psychoterapie jsou dané mimo jiné tím, že do ní vstupuje člověk dobrovolně a z vlastního rozhodnutí.
Možná můžete jít někam sama a rodičům pak předávat své zkušenosti, může je to motivovat nebo nějak zajímat.
Eventuálně se můžete zkusit domluvit a požádat je, aby šli společně s Vámi na nějaké rodinné sezení — pokud by souhlasili, byla by to možnost, jak by mohli takovou zkušenost sami vyzkoušet.
Můžete jistě využít např. rodinných poraden, eventuálně i poradny v Cestě domů.
A také nezbývá, než důvěřovat svým rodičům v tom, že sami nejlépe cítí, co v této době potřebují a co jsou schopni sdílet.

Milá Míšo, přeju Vám hodně síly, trpělivosti a naděje.

Ilona Peňásová