O mamku pečujeme dlouhodobě doma, nyní je na JIP, kam už několik dní nesmíme. Jak pomoci jí i rodině?

Dobrý den, Petro,

Z Vašeho e-mailu cítím hlavně napětí, je zřejmé, že Vy i prarodiče se snažíte mamčinu situaci nějak pojmout, ale v tuto chvíli jste bezmocní, nemůžete mluvit ani s mamkou ani nemáte dobrou zpětnou vazbu od zdravotníků.

Nepochybuji o tom, že nemocniční personál by měl sdělit pacientům, že je zákaz návštěv a doufám, že i Vaše mamka ví, že za ní nemůžete. Můžete ovšem požádat nemocniční personál třeba o vyřízení pozdravů s tím, že za ní přijdete, až to bude možné. Mamka se tak dozví, že to nyní nejde a zároveň, že na ni myslíte. Vaše mamka má nejspíš dobrou zkušenost s péčí rodiny, do současnosti jste pro ni dělali všechno možné, tedy snad nezačne pochybovat o tom, že se dál snažíte nějak s ní být v její těžké době. Zároveň chápu Vaše zoufalství, nedaří se Vám situaci řešit, není teď co vymyslet dál, dokud se nedomluvíte s lékaři — je na místě být z toho smutná, naštvaná nebo cokoliv jiného. Nesouhlasím tedy s tím, že byste neměla plakat (nebo to prožívat podle svého). Nevím, jestli máte nebo nemáte brečet, ale myslím si, že je v pořádku, že situaci s mamkou i prarodiči prožíváte, chápu, že Vás to trápí a neumím si představit, jak byste se od toho mohla odříznout. Dokonce, i když už mamčina nemoc trvá roky, předpokládám, že si na to nejde zvyknout nebo být jinak „nad věcí“. Ztráta mamky jako zdravé osoby a bezmoc, které nyní čelíte vůči nemocnici a mamčině stavu, je velká, a tak je asi normální, že je Vám z toho těžko a třeba to i ubírá síly pro Vaši současnou rodinu.

Co se týká Vašich prarodičů, myslím, že byste mohli alespoň sdílet své pocity, navzájem se podpořit a zkusit nabrat nějaké síly pro dobu, až do nemocnice budete moci nebo třeba až pro mamku domluvíte domácí či jinou péči. Teď chvíli můžete najít čas pro ně a pro sebe tak, abyste se navzájem mohli posílit a pomoci si nést toto těžké břímě. I když třeba nic nevymyslíte, můžete mít čas jeden na druhého. Vím, že je to nevyžádané období, raději byste se starali o mamku, ale i pro pečující se taková doba může stát prostředím pro sdílení, vzájemnou podporu a péči nebo třeba pro intimitu, kdy se každý věnuje tomu, co potřebuje jinde — na kterou v přítomnosti pacienta není čas nebo si ji pečující nedovolí.

Petro, chtěla bych Vás podpořit v tom, abyste mohla zůstat sama sebou, mohla pochybovat i se snažit, prožívat cokoliv přijde a co potřebujete. Mamčin stav se mění a Vaše pocity i možnosti mohou být různorodé. Někdy se možná můžete starat víc, jindy máte dosah malý, někdy máte sílu a jindy třeba ne, a podle toho se také můžete cítit. Nemoc Vaší maminky je dlouhodobá a za tu dobu jste jistě už zažila mnohé. Přeji Vám tedy, aby se Vám dařilo opakovaně nacházet cestu k sobě i blízkým tak, jak to budete potřebovat.

Zuzana Vondřichová