Partner zemřel doma na covid. Nepřál si zavolat sanitku. Jeho přání jsem respektovala a nyní mne trápí výčitky. Co dělat?

Dobrý den, vážená paní Drahuško,

děkujeme za důvěru, s kterou se na nás obracíte. Před měsícem jste náhle přišla o partnera. Přijměte prosím mou upřímnou soustrast. V těchto dnech se vyrovnáváte s jeho smrtí a učíte se žít bez něj. Vedle toho se ale potýkáte s pochybnostmi, zda jste jeho smrt neuspíšila.

Vážím si toho, že i v těchto těžkých chvílích zůstáváte v kontaktu i s partnerovou rodinou. Oceňuji, že přes ohromnou bolest dokážete jasně popsat, co se děje, a říct si o pomoc. Zdá se, že ve Vaší duši kromě smutku a prázdnoty převažují výčitky a pocity viny. Sice je chápu, ale nejsem si jistá, zda jsou oprávněné. Pokud se vše seběhlo, jak píšete, den před smrtí jste uvažovala o převozu partnera do nemocnice, ale on jasně řekl, že si to nepřeje. A Vy jste dokázala jeho přání respektovat. To je něco, čeho si nesmírně vážím. Díky Vaší odvaze a respektu mohl Váš partner prožít poslední chvíle tak, jak si sám vybral a přál – v teple domova a v blízkosti své milované partnerky.

Napadá mě, že ony výčitky pocházejí možná spíš od partnerova syna. Nevím, proč s Vámi takto jedná. Je možné, že z něj mluví bolest a hněv nad náhlou ztrátou otce. Anebo je osobnostně jiný a nedokázal by nerespektovat tátovo přání? Nejsem si jistá, zda by to bylo pro Vašeho partnera lepší. Možná je jeho syn roztrpčený, že na světě existuje smrt a že mu vzala tátu, a Vy jste se stala snadným terčem jeho hněvu. Tak či onak, je mi moc líto, že Vám jeho výčitky kalí život a staví mezi Vás zeď. Předpokládám, že je zřejmé, že na Vás vina nelpí. Pokud by přesto ve Vaší duši zůstávaly pochybnosti nebo výčitky, zvažte, jak dojít odpuštění. Mnohdy pomůže rozhovor s někým důvěrným. Někdo potřebuje udělat nějaký odpouštěcí rituál – např. napsat fiktivní dopis zesnulému nebo třeba na jeho památku něco vytvořit. Věřím, že Vás Vaše duše nasměruje. Pro jistotu jen dodávám, kdyby pocity viny byly úporné a nemizely, mohlo by to poukazovat na nějaké staré nezhojené zranění duše, které patří do péče odborníka – psychoterapeuta nebo psychologa. Zatím tomu ale nic nenasvědčuje.

Paní Drahuško, chci Vás povzbudit, abyste teď, v období truchlení a loučení, nezapomínala také na péči o sebe. Jídlo, nápoje, odpočinek, běžný pohyb, to teď Vaše tělo potřebuje. A Vaše duše potřebuje chvíle pro smutek, bolest, zlost a všechny další pocity, které se vynořují. A také potřebuje setkání s Vašimi blízkými, podporu od nich, potřebuje i chvíle „normálního“ života, drobounké radosti. Věřím, že o toto všechno se snažíte; chci Vás v tom podpořit. Dovolím si jen připomenout, pokud byste se rozhodla využít profesionální pomoc, jsou Vám k dispozici linky důvěry a krizová centra. A samozřejmě zmíněné psychologické a terapeutické služby.

Vážená paní Drahuško, kdybych Váš život přirovnala k cestě, vedla by teď hustým lesem truchlení a zboku by se připojovala cesta křehkého vztahu s partnerovým synem. Každá je svým způsobem nesnadná. Přeji Vám, abyste vždy našla sílu a odvahu k dalšímu kroku, abyste dokázala na obou pokračovat a zdárně došla ke smíření.

Budu Vám držet palce.

Petra Hálková