Pečovali jsme o tchyni s těžkou demencí, v posledním roce života již nebyla při vědomí. Prodloužili jsme její život nebo její umírání?

Dobrý den,
na Vaši otázku neexistuje správná odpověď. Zcela nepochybně umí medicína po velmi dlouhou dobu prodlužovat život i velmi těžce nemocným, kteří by jinak byli již mrtvi. Zcela jistě existují situace, kdy — především viděno zpětně — vlastně použité postupy prodloužily umírání. Na otázku, zda umělá výživa prodloužila život Vaší tchyně nebo prodloužila její umírání ale myslím pravdivě odpovědět nelze.

Každý z nás je jiný, každý je jedinečný. Někdo by si pro sebe přál žít za všech okolností, jiný může tvrdit, že kdyby byl v takovém či takovém stavu, rozhodně by žít již nechtěl. Ale pravdou je, že každý také může změnit názor. Ten kdo by chtěl žít i za pomoci přístrojů, náhle zjistí, že takový život je pro něj nesnesitelný. Ten kdo si neuměl přestavit život na vozíčku, zase najde i v takovém životě jasný smysl. Nemocný s nově zjištěnou Alzheimerovou demencí může jednoznačně odmítat krmení sondou nebo třeba antibiotika při zápalu plic. Jak jeho nemoc postupuje, může se dostat do stavu, ve kterém již není schopen komunikovat s okolím a není schopen přijímat normálně stravu. Je-li pak krmen sondou, často na své okolí působí klidným dojmem, nejeví známky utrpení. Je pak v podstatě nemožné vynést nějaký jasný soud o tom, zda prodlužujeme umírání, nebo prodlužujeme život.

Myslím si, že nemůžete pohlížet na ten poslední rok tchynina života přes clonu toho, co jste slyšela teď. Je možné, že pokud byste měli jiné informace, pokud by s Vámi všemi zdravotníci mluvili o tom, co pro tchyni, respektive kvalitu i kvantitu jejího života znamená krmení sondou, co znamená třeba léčba antibiotiky, jaké existují další možnosti, postupovali byste odlišně. Ale možná že ne. To skutečně nelze rozhodnout. Jistě jste dělali to nejlepší, co jste mohli. Jak píšete, neuměli byste to jinak. Právě proto, že Vaše tchyně Vám dala hodně lásky a starostlivosti, snažili jste se jí vše vrátit a to tím, co jste považovali za nejlepší. Rozhodovat se můžeme jenom tehdy, pokud máme mezi čím.

Pro podobné situace, tedy takové, kdy se dostaneme do stavu, že nejsme schopni komunikovat s okolím (demence, pokročilé nádorové nemoci, selhávání životně důležitých orgánů, různé degenerativní nemoci nervové stoustavy či stavy po resusitaci) existují takzvaná dříve vyslovená přání. Je to dokument, který v podstatě říká, co bych si za dané konkrétní situace pro sebe přál či nepřál. Tento dokument by měl vycházet právě z vlastních postojů, životních názorů a představ či přesvědčení. Byl vlasně navržen právě proto, aby z nejbližších pečujících i zdravotníků sňal hlavní břímě odpovědnosti za některá velmi vážná rozhodnutí o další léčbě. Má své přesně dané náležitosti. U nás je zatím využíván naprosto minimálně. Nemocní o takové možnosti nevědí a zdravotníci nemají přiliš pevné zázemí v zákoně, jak se k takovým přáním stavět.

Vaše obětavá péče rozhodně zaslouží obdiv, starat se o těžce nemocného ležící člověka je velmi náročné. Psychicky, fyzicky, časově i finančně. Pečovali jste s láskou a úctou o blízkého člověka, jak jste nejlépe uměli, a věřím, že to Vaše tchyně věděla.

S úctou,

MUDr. Irena Závadová