Po smrti maminky se cítím strašně sama. V duchu se omlouvám za všechny moje chyby. Jak se s tím vyrovnat?

Dobrý den, milá paní Radko.

Vážíme si důvěry, s kterou se na nás obracíte. Před dvěma a půl roky Vám zemřela maminka a Vy se s tím jen těžko vyrovnáváte. Prožíváte smutek, osamělost, opuštění, pocity viny a bezmoci. Tíži a nepohodu. A také vděčnost a snad i radost, že maminka směla zemřít tak, jak si přála – ve Vaší blízkosti, samostatná, ve spánku. Postarala jste se o maminku do posledních dní – to je skutečně velkorysé. Díky za toto Vaše rozhodnutí. Ačkoli jste se možná ne vždy zachovala dokonale, jsem přesvědčená, že maminka z Vašeho jednání jasně poznala, že ji máte ráda.
Možná to bude znít zvláštně, ale oceňuji, že teď děláte něco pro sebe — například jste nám napsala – že se snažíte dostat z nepohody, v které jste se ocitla. Je to důležité a rozhodně ne samozřejmé.
Píšete, jak jste 20 let žily s maminkou blízko sebe. Představuju si, jak jste si přirostly k srdci. Představuju si, kolik času a drobných službiček jste jí věnovala. Umožnila jste jí dožít ve Vaší blízkosti, obklopená Vaší praktickou láskou a pozorností. Velmi si vážím toho, co jste pro maminku udělala.
Ale jako by to nebylo pořád dost. Jako by se po jejím odchodu objevil Váš vnitřní kritik, který Vám vyčítá, že to bylo dobré, ale ne dokonalé. Že jste projevovala lásku tak, jak jste uměla, a ne ještě navíc slovy. Že jste zlostně uťala její „záhrobní“ řeči. Vnímám, že je pro Vás těžké odpustit sama sobě. Že je těžké přijmout, že takto to bylo pro maminku dost dobré. Že to maminku možná mrzelo, ale směla Vám odpustit. Zkuste si představit, kdyby maminka mohla teď mluvit, jak by asi vypadal Váš rozhovor, plný vzájemného odpuštění a porozumění? Co byste chtěla odpustit Vy jí a co byste toužila slyšet od ní? Za co byste si přála být oceněná a co byste na mamince ocenila Vy?
Všimla jsem si, že po maminčině odchodu se ve Vašem životě změnila spousta věcí. Rozvod, stěhování, odlet dětí z hnízda… Zdá se mi, že to je na jednoho člověka skutečně hodně změn – vyrovnávat se s odchodem milované maminky a ještě k tomu řešit všechny tyto další zvraty. Možná se tím ještě umocňuje Váš pocit osamělosti a opuštěnosti. Možná všechny tyto události otevírají nové bytostné otázky ve Vašem životě: Jak dál žít? Jak a pro koho nebo pro co tu mám být? Jaký má život vlastně smysl? A jaký smysl má teď můj život? Bude mě ještě někdy někdo milovat?
Paní Radko, myslím, že je člověku těžko a tísnivě, když je na tyto bytostné změny a otázky sám. Moc se přimlouvám, abyste na ně nezůstávala sama. Abyste našla někoho, komu budete důvěřovat a před kým smíte otevřít i tajné záhyby své duše. Možná máte někoho takového ve své blízkosti, možná oslovíte některou z dávných přítelkyň. Možná – a za to bych se přimlouvala — se obrátíte na psychoterapeuta nebo duchovního. Vím, že není snadné najít odvahu a zkusit to, ale bývá to dobrá cesta. S jejich pomocí byste mohla víc porozumět svému nitru, dobrat se odpuštění a udělat další kroky směrem k vyrovnání se s maminčiným odchodem.

Vážená paní Radko, moc Vám přeji, abyste našla dobrého průvodce a s jeho podporou došla ke smíření a pokoji. Budu Vám držet palce.

Petra Hálková