Před 10 lety mi umřel taťka a před 2 lety mamka na rakovinu. Je mi 23 let a starám se o svojí mladší sestru. Nevím, jak navázat vztah a bojím se také, abych já nebo sestra neonemocněla stejnou nemocí.

Vážená Lenko,

představa toho, co všechno zvládáte, ve mně budí údiv, obdiv a ovšem i obavy. Jak to dlouho můžete vydržet? Sama tušíte, že ta hranice není až tak daleko. Střídání nálad a ten pocit sevření jsou jistě varovným signálem. Pocit samoty také nepřidá. Máte přátele, ale nemáte přítele, od něhož byste asi nejvíc očekávala oporu. Jak a kde ho najít, to Vám neřeknu (jen mne napadá, že spousta lidí navazuje vztahy po internetu). Ale chci Vás požádat, abyste opustila myšlenku, že jste ve hledání partnera a navazování vztahu s ním znevýhodněna. Nemluvě o tom, že eventuálnímu příteli vůbec nemusíte hned všechno říct. Jste, jaká jste a máte své přednosti, nejen zátěže. Přítel ale není princ – záchrance; neočekávaje od něho příliš a také na něj nečekejte.  Zkuste si už teď sama odlehčit: veďte svoji sestru k samostatnosti, prosaďte si individuální studijní plán, zkuste se poradit nejen s přáteli, ale třeba s psychologem/psycholožkou (mohl/a by Vám pomoci se „rozmluvit“ a najít i způsob, jak čelit strachu, že Vy nebo Vaše sestra onemocníte)… To jsou jen moje nápady a věřím, že Vás napadnou další. Doufám, že tato slova aspoň trochu roztáhla svěrák, ve kterém se cítíte být.

Přeji Vám hodně sil a také štěstí na lidi.

Martin Jára