Před 4 lety mi tragicky zemřela setra (dvojče) a rok poté moje maminka na rakovinu. Nejsem schopná se stále přenést přes ztrátu těchto blízkých osob.

Vážená Lucie,

zdá se mi, že opravdu velmi poctivě usilujete o to pochopit, co se vlastně stalo. Ale Vaše poctivé úsilí je zbytečné…Čí je to vina? Vy byste mi asi odpověděla, že Vaše. Právě v tom je ale kámen úrazu. Lucie, jsou věci, které se nedají pochopit ani při nejlepší vůli. Vy to přesto zkoušíte. Obávám se, že se snažíte o nemožné. Zastavte se, prosím. Že se Vaše sestra utopila ve vaně, bylo neštěstí. Vaše maminka vzala vinu na sebe — bylo to jedno z možných vysvětlení. Dala přednost vysvětlení před sebou. Toto mateřské rozhodnutí  mohlo zkrátit už tak ohrožený život. Nebo také ne. Že Vaše maminka zemřela tak rychle a že jste nemohla být s ní, byla  nešťastná shoda okolností, nanejvýš chyba lékaře. Rozhodně ne Vaše vina. Souhlasíte? Asi ne, co… Tak ještě jinak. Ztráta dvou tak blízkých osob je strašná. Abyste ji zvládla, použila jste prostředek, který byl po ruce – sebeobvinění. Neupírám Vám bolest, jen ji nechci podporovat. Spíš bych podpořil Vás, abyste hledala jiný způsob, jak ji zvládnout. Už jste vlastně  začala – tím, že jste napsala. Můžete slyšet (číst) jiný názor. Proto bych Vám velmi doporučil další rozhovor, živý, třeba s přítelem, nebo ještě lépe – psychoterapeutem (ve Vašem případě asi spíš psychoterapeutkou). Nenechávejte si své pocity, pochyby a viny v sobě. Ukažte je jinému člověku.

Může Vám říci, jak je vidí on/ona. A hlavně — už s nimi nebudete sama.

Přeji Vám odvahu a naději.

Martin Jára