Před 5 dny mi zemřel tatínek. Jak to zvládnout a kdy přejde bolest nad jeho ztrátou?

Dobrý den, paní Lucie,

nejprve mi prosím dovolte vyjádřit upřímnou soustrast s úmrtím Vašeho tatínka. Je mi moc líto, že jste o něj přišla.

Je to teprve pár dnů, co tatínek zemřel a Vy teď procházíte těmi nejnáročnějšími prvními dny, týdny. Popisujete velkou bolest nad ztrátou tatínka. Všude ho vidíte, slyšíte, bolí Vás myšlenky na něj. Věci v bytě Vám ho připomínají. Někdy Vás napadá, že se taťka objeví ve dveřích a že zjistíte, že to byl jen sen. To, co prožíváte, je po úmrtí blízkého časté. Přišla jste o jednoho z nejbližších lidí ve Vašem životě. Je naprosto pochopitelné, že Vaše mysl by ho tam stále chtěla mít.

Píšete, že jste si myslela, že to budete snášet lépe tím, že šlo o úmrtí očekávané. Je pravda, že to, že jste o tatínka poslední měsíce pečovala, Vám může pomoci při vyrovnávání se s jeho ztrátou např. v tom ohledu, že jste spolu měli společný čas, že víte, že o něj bylo dobře postaráno, že netrpěl, že mohl být doma ve známém prostředí se svými nejbližšími. I přes to se na úmrtí blízkého nikdy nejde úplně připravit a očekávaná úmrtí bývají v jistém slova smyslu i tak neočekávaná. Je to tak velká změna v životě, že si ji dopředu se všemi svými důsledky představit snad ani nelze. A většinou to bolí tím víc, čím víc jste si byli blízcí.

Vracíte se ke dnům, kdy jste o tatínka pečovala. I výčitky a přemítání nad tím, jestli jste vše udělala tak, jak mělo být, je něco, čím si lidé po ztrátě obvykle procházejí. Téměř každého pozůstalého takové otázky napadají a je různé, za jak dlouho na ně kdo nachází odpovědi. A někdy to člověk ví racionálně, ale emocionálně to ještě bolí. Z toho, co píšete, vnímám velký zájem o tatínka i Vaši citlivost k jeho potřebám. Není vůbec málo, že jste se o tatínka tři měsíce každodenně starala, že jste se zvládla postarat tak, že tatínek neměl bolesti ani proleženiny. To, že jste k dětem byla otevřená a že jste jim umožnila být s dědečkem a dědečkovi být se svými vnuky. Je pochopitelné, že když jste se staráte o tatínka a dvě malé děti není v lidských silách být pro každého na 100%, i když byste si to pro ně tak přála.

Je i časté, že v prvních dnech, týdnech po úmrtí blízkého se objeví přechodná nespavost, že se Vám do ničeho nechce, nechce se jíst, netěší Vás věci, které jste dříve dělala ráda. Hodně záleží na míře – jestli to jde nějak vydržet a zvládnout a jestli aspoň něco sníte a naspíte — a také na tom, jestli budete postupně zjišťovat, že se to mírně zlepšuje, byť třeba s výkyvy.

Teď, v době pár dnů od úmrtí tatínka, může pomoci věnovat pozornost základním potřebám svého těla, které přes tu velkou bolest nemusí být tak zřetelné. Dbát na to, abyste pravidelně jedla, pila, odpočívala. Dělat cokoliv, co u sebe znáte, že Vám dříve v těžkých situacích alespoň trochu pomáhalo. Je i pochopitelné, že aktuálně nemáte tolik sil a náladu na péči o děti, domácnost. Pokud by Vám to ulevilo, zkuste požádat i o praktickou pomoc – možná máte v okolí někoho, kdo Vám rád pomůže s dětmi nebo třeba s vařením či zařizováním. Pokud by to bylo k nevydržení, je možné nechat si na přechodnou dobu napsat nějaké léky – např. na spaní.

Ptáte se na časové hledisko. Kdy to přejde? Kdy bude lépe? Kolik tomu dát času. Většinou to bývá tak, že nejnáročnější bývají první dny, týdny až prvních pár měsíců, kdy bývají emoce nejintenzivnější. Připadá mi užitečné sledovat, jestli se to postupně zkliďnuje a zlepšuje, což se dá většinou pozorovat v řádech týdnů, měsíců. Někdy si představuji truchlení jako rozbouřené moře, které se postupně zklidňuje. Vlny se občas stále objevují, ale jsou menší. Uvádí se, že první rok bývá náročnější v tom, že postupně procházíte událostmi roku bez tatínka. Nicméně truchlení je velice individuální proces a každý ho může prožívat jinak.

Zmiňujete, že Vás napadlo i to, že kdybyste zemřela, tak byste mohla být s tatínkem. I takové myšlenky mohou v době po úmrtí blízkého přicházet. Vnímám je jako výraz velké bolesti a zoufalství a stýskání si po tatínkovi. I jako výraz toho, jak moc jste měla tatínka ráda. Takové myšlenky k procesu truchlení patří, zároveň jsou i varovným signálem. Nevím, jestli to máte tak, že se taková myšlenka občas objeví, nebo jestli je to pro Vás i varianta, kterou zvažujete. Kdyby Vás takové myšlenky napadaly častěji nebo jste měla pocit, že ta bolest je tak velká, že by Vás napadalo, že si ublížíte, chci Vás podpořit v tom, abyste v takových situacích nezůstávala sama. Je možné svěřit se někomu, komu důvěřujete, nebo lze zavolat na některou z nonstop linek důvěry, kde Vás mohou anonymně vyslechnout a podpořit v těžkých chvílích. Společně pak můžete hledat cestu, která někdy přes velké zoufalství a bolest nemusí být na první pohled vidět.

Vnímám, že teď prožíváte hodně silné emoce, hlavou se Vám honí hodně myšlenek. Vše, o čem píšete, k prožívání po ztrátě blízkého nějak patří. Na druhou stranu to může být i velice náročné. Pokud byste pro sebe chtěla hledat podporu nebo Vám to připadalo k nevydržení, neostýchejte se obrátit na některou ze zmiňovaných linek důvěry, jsou tady přesně pro takové situace jako je ta Vaše. Tam Vás případně mohou nasměrovat i na další pomoc – např. na pomoc některého z krizových center (v Praze např. Riaps nebo Centrum krizové intervence ). Kdybyste hledala prostor, kde můžete o svém prožívání hovořit, můžete se obrátit také na některého z poradců pro pozůstalé nebo psychoterapeuta.

Myslím na Vás a přeji Vám hodně sil v těchto náročných dnech

Monika Vaníčková