Před dvaadvaceti lety mi náhle zemřel otec, stále mi chybí. Při smutečním obřadu jsem se s ním neměla šanci rozloučit.

Vážená Jiřino,

rozloučit se s tím, kdo umřel, je pro každého pozůstalého velmi důležité. Je to jako když dočtete knihu: můžete ji zavřít bez pocitu, že zůstala nedočtená. Bohužel, to není Váš případ. I když uplynulo už spoustu let, máte potřebu se k situaci na pohřbu vracet. Máte za to, že jste udělala chybu, když jste poslechla své příbuzné. Tak jste vinu vzala na sebe. Chci říct, že jiný by obvinil spíš druhé lidi. Ale to Vám neradím. Spíš Vás chci od viny odvést k řešení. Je pravda, že rozloučit s tatínkem v jeho fyzické podobě už nemůžete. Ale můžete se s ním setkat a pak rozejít i jinak – u jeho hrobu nebo na místě, kde jste společně žili.  Možná kvůli tomu budete muset znova cestovat, ale ta cesta bude mít svůj smysl, třeba i jako malá „oběť“. Samozřejmě jsou i jiné možnosti, jak se dobře rozloučit, třeba sama dostanete nějaký nápad. Každopádně Vás ale chci podpořit, abyste výčitky vzala jako podnět k činu i novému zážitku.

Přeji Vám vnitřní klid ve vztahu k tatínkovi i sobě.

Martin Jára