Před dvěma lety mi v náručí zemřela moje devatenáctiletá dcera na rakovinu nadledviny. Mám ještě další děti, ale nejsem od její smrti schopná normálně fungovat.

Vážená paní Bohdano,

poslední roky jste hodně vytrpěla a také hodně vydržela. Musela jste, neboť nebyl nikdo, kdo by Vás nahradil. Teď ale přichází čas část velké zátěže odložit. Začnu tím, co je zjevné, totiž Vaším nástupem do práce. Jsem přesvědčen, že Vám prospěje: zaměříte se na něco jiného než na rodinu a také budete zase mezi lidmi. Možná to pro Vás bude stres, tak ať, hlavně že se něco bude dít! Píšete, že se nové situace bojíte. Přirozeně, ale možná zbytečně. Dokážete si například představit, že i pro Vaše „mrně“ bude ta změna vítaná? (Aby se ve školce cítilo dobře, ovšem doporučuji jeho učitelce otevřeně sdělit, co jste prožila a prožily.)  Zaměstnání,  kontakt s lidmi, částečný odpočinek od dětí (a jindy zase radost z nich) ještě nejsou lékem na Vaše trápení. Někdo říká, že léčí čas. Ale ve Vašem případě bych jen nečekal. Podle mne máte právo na péči o sebe, myslím na odbornou pomoc psychologa a ještě spíš psychoterapeuta. Právě s ním můžete postupně zpracovat zážitky, které Vás dosud tíží, poodejít od smrti a vrátit se do života. Pokud nevíte, na koho se obrátit, napište, odkud jste, dám Vám tip.

Paní Bohdano, věřím, že to, co Vás čeká, nebude těžší než to, co jste prožila. Zkuste věřit také.

S úctou

Martin Jára