Před půl rokem mi zemřel manžel, děti jsme nemohli mít. Ztratila jsem energii a chuť žít a radovat se. Cítím, že mě kus chybí a zeje tam strašná nehojící se rána.
lorem ipsum...
Píšete o svém smutku, pocitech prázdnoty a ztráty smyslu, které prožíváte po smrti Vašeho manžela. Popisujete i dobu, kterou jste strávili společným bojem s nemocí a také loučením.
Vážená paní Kateřino,
uvědomuji si, kolik síly, energie, ale jistě i naděje jste musela mít, abyste takovým těžkým časem s manželem prošla až do konce. Sama si uvědomujete, jaké štěstí v mimořádné blízkosti jste s manželem v sobě navzájem našli.
Je pochopitelné, že když taková výjimečná a vypjatá doba skončí, člověk se cítí vyčerpaný a bolavý. Zároveň vše, o co usiloval a do čeho vkládal energii, končí také, a najednou je těžké najít nějaký jiný smysl nebo cíl. Takové pocity jsou pochopitelné, a to, že se tak cítíte, jen svědčí o hloubce Vašeho vztahu, o vzájemném propojení, které popisujete, a o společném úsilí, které Vás spojovalo.
Doba vyrovnávání se s takovou ztrátou může být různě dlouhá – je třeba říct, že to je individuální záležitost, nedá se říct jasně, kdy má skončit – pocity ztráty a prázdnoty se mohou vracet – to vše je normální a nemůže proběhnout nějak nenápadně.
Právě ztráta našich nejbližších nás konfrontuje s pocity osamocení a beznaděje, které jsme většinou dosud nepoznali. Můžeme být až překvapeni jejich silou nebo i střídáním různých pocitů, které jakoby si s člověkem dělají, co chtějí. Mohou se objevovat i různé změny, jiné způsoby chování i dříve neznámé pocity či reakce – důležité je, když člověk sám před sebou nic nepotlačuje, sám na sebe nespěchá a dopřeje všemu potřebný čas. Je pravda, že proces truchlení a vyrovnávání se se smrtí blízkých vyžaduje i trpělivost, respekt a toleranci k sobě samému.
Důležité určitě je hledat, co skutečně potřebujete – a zda je nějaká možnost říct si o pomoc či podporu, pokud to tak cítíte.
Kromě toho, že je dobré připouštět své emoce, nehodnotit je a nechávat jim volný průchod, je důležité uvědomit si, zda cítíme potřebu kontaktů s jinými lidmi. Píšete, že nemáte chuť navštěvovat přátele – možná by Vám ale občas pomohlo sejít se s někým, kdo by se uměl vcítit do Vašeho smutku, s kým byste mohla o manželovi a svých pocitech mluvit a prožívat ve sdílení podporu. Možnost se vypovídat je pro mnoho lidí velmi úlevná. Je ale na každém, zda cítí takovou potřebu, pokud ano, je důležité jí vyhovět – a pokud má ve svém okolí někoho, kdo třeba někdy byl v podobné situaci, bývá to jednodušší.
Společenství druhých nám pomáhá vidět všechny naše bolesti jako normální a adekvátní tomu, co jim předcházelo.
Každý hledá svoji cestu vyrovnávání se vlastním způsobem. Důležité je vyhovět si – být sama k sobě ohleduplná, nebrat si toho na sebe příliš, dopřát si dostatečný odpočinek, pečovat o sebe alespoň tak, jak to jde – ale považovat to za důležité, i když zatím třeba neprožíváte radost nebo chuť něco dělat. Dodržovat alespoň určitou pravidelnost v péči o sebe – i když zatím necítíte velký smysl takového snažení – přesto, právě v takové chvíli, mají takové malé kroky pro sebe velký smysl - jako základy další fáze života, která je před Vámi, i když si ji zatím možná nedovedete představit.
Vážená paní Kateřino, myslíme na Vás a přejeme Vám, abyste zase za nějaký čas našla naději, radost i smysl v tom, co žijete teď a co je před Vámi. Máte naši podporu i úctu.
S pozdravem
Ilona Peňásová
Dotaz zodpovídá
