Před rokem mi zemřela žena, nemohu se s tím smířit. Zemřela v nemocnici během pouhých dvou dní, hledám pro to vysvětlení. Na koho se mohu obrátit?

Vážený pane Malino,

Přečetla jsem si Váš dopis, který na mne velmi zapůsobil. Především svojí otevřeností a upřímností. Osobně jsem se s Vámi nesetkala a neznala jsem ani Vaši paní, ale Vaše bolest a smutek se mně dotýkají, proto si dovoluji na Váš dopis reagovat.

Úmrtí blízkého a milovaného člověka je vždy velikou ztrátou, na kterou snad nejsme nikdy citově dostatečně připraveni, i když by byla smrt tak říkajíc očekávaná. Proto je zcela pochopitelné, že se s tak ohromou ztrátou vyrovnáváte obtížně.

Ptáte se, jak máte žít dál bez manželky. Není nutné, abyste se pokoušel zapomenut. Každou ztrátu je potřeba oplakat. A to myslím doslova. Každý z nás k tomu potřebujeme různě dlouhou dobu a také záleží na tom, jak velikou hodnotu pro nás utrpěná ztráta má. Dopřejte si čas, dostatek času k oplakání Vaší ztráty, i když píšete, že již uplynul rok od smrti Vaší ženy.

Pro vás byla Vaše paní pravděpodobně nesmírnou hodnotou. Její život byl ukončen ve vysokém věku, ale Váš vztah k ní její smrtí končit nemusí. Zkuste se zamyslet nad tím, jak byste mohl žít vztah k ženě dál, i když v jiné formě. Neměla Vaše paní například zahrádku či květinu v pokoji, o kterou se starala a kterou měla ráda a v této péči byste mohl pokračovat i Vy? Neměla Vaše žena třeba oblíbenou knížku, kterou byste mohl číst nebo ji měl alespoň položenou na nočním stolku, a tak byl stále ve vztahu s ní? Nebo si uvařte kávu do jejího oblíbeného hrníčku… Jistě přijdete sám na způsob, jakým byste mohl žít Váš vztah dál a jak byste se mohl stále „dotýkat“ Vaší manželky.

Ještě si dovolím položit Vám otázku k zamyšlení: Byl byste raději, kdybyste zemřel dříve Vy, než Vaše žena, a ona se musela vyrovnávat s životem bez Vás? Nebo jste rád, že jste mohl na sebe vzít toto břemeno a ona zůstala takového trápení ušetřena?

Píšete, že se naše instituce zabývá živými. Ale Vy stále žijete, tak k nám můžete přijet. Řešit nemusíte u nás nic. Můžete si dát třeba čaj, posedět, popovídat, když budete chtít. Nebo ukázat fotografie a vyprávět o Vašem naplněném životě. Vždyť žít stabilní partnerský vztah je veliké umění.

Každý týden ve čtvrtek se od 17h v prostorách Cesty domů schází lidé v tzv. klubu Podvečer, kteří chtějí spolu sdílet starosti i radosti, vzpomínat, mluvit o životě, a to třeba i o životě bez toho nejbližšího člověka. Pokud byste se chtěl sejít s někým z personálu nebo přímo se mnou, také toto lze domluvit.

Pane Malino, ještě jednou Vám děkuji za Váš dopis, který byl pro mne osobně velikým obohacením. Děkuji, že jste jej napsal.

S úctou a pozdravem
Tereza Soukupová