Příbuzná má rakovinu, bojí se ptát lékařů, bere antidepresiva, ale drží ji tu prý jen děti.. O nemoci mluví jen se mnou, jak to unést a co pro ni udělat?

Dobrý den, Karolíno,

děkujeme za Váš dotaz, který se pokusím rozdělit na dvě části – jednu týkající se Vaší příbuzné a druhou pro Vás.

Vaše příbuzná je pravděpodobně již v neléčitelném stadiu nemoci, což soudím z reakcí lékařů i z ukončení léčby. V takovém případě bývají další operace nebo chemoterapie pro pacienty nadbytečně zatěžující. Existuje ovšem ještě paliativní léčba, která by mohla nemocné přinést duševní i fyzickou úlevu. Paliativní péče je zaměřena na zlepšení kvality zbývajícího života, mírnění bolestí i podporu psychiky, aby pacient získal možnost lépe se orientovat ve své situaci a podle svých sil a možností se zařídit, jak je třeba. Takovou léčbu by jí mohl nabídnout některý z mobilních hospiců.

Aby ovšem tato paní mohla takovou léčbu vyhledat, bylo by asi vhodné s ní přímo promluvit o jejím zdravotním stavu. Nejde o to jí oznamovat, co neví, ale zeptat se jí, co si o tom myslí, jak to vidí ona (do toho se snad vejde i otázka, co by ještě chtěla ve svém životě stihnout, zvládnout, zažít), jako péči by si představovala a jaké zvažuje možnosti. Z takového hovoru nebo více setkání byste mohla získat nejen informace, které potřebujete, tj. jak jí pomoci, ale hlavně přispět k tomu, aby Vaše příbuzná mohla vyjádřit své pocity, obavy, myšlenky. Většinou je třeba taková témata otevřít víckrát, aby si mohla pacientka své postoje začít postupně ujasňovat a celkově si zvykat o svém trápení víc otevřeně mluvit. Chci Vás podpořit, abyste se nebála s ní téma nemoci či konce života otevřít. Je třeba jen trpělivě a s porozuměním počkat na to, zda a jak bude chtít k věci přistoupit. Z jejích reakcí můžete poznat, zda stojí o to, zabývat se svým stavem nebo není připravená a je vhodnější vyčkat.

Také je možné zkusit zapojit do hovoru více rodinu Vaší příbuzné. Popisujete tyto lidi jako spíš uzavřené a tématu se vyhýbající, ale je možné, že pokud by byli na tento problém upozorněni, mohli by se více ujmout péče o nemocnou, hlavně ve smyslu sdílení, přípravy na konec života. Paradoxně totiž nemocným někdy uleví, když ví, jak bude život pokračovat dál po jejich odchodu (kdo a jak se bude starat o děti, kde bude žít manžel apod.). Někdy to pacienty povzbudí k dalším krokům ohledně léčby nebo ve vypořádávání si vztahů a věcí, které chtějí dokončit.

Píšete také o sobě. Byla jste ten, kdo dodává ostatním sílu, pravděpodobně byli lidé kolem Vás zvyklí, že se na Vás mohli v zátěžových chvílích obracet. Máte pravdu, když je toho moc, potíže blízkých jsou příliš těžké nebo nemáte sama péči nebo čas a prostor, abyste svou rovnováhu získávala nazpět, mohou se objevit stavy sklíčenosti, přetíženosti. Nejspíš jste byla hodně konfrontována s beznadějí a bezmocí, což jsou emoce, které nemoci jako rakovina přináší často s sebou.

Obdivuji Vaši ochotu a otevřenost nebýt lhostejná. Přesto bych Vám nyní doporučila pomáhat jen tam, kde opravdu chcete a můžete, dost odpočinku v pozitivním prostředí (děti, příroda) a hlavně také komunikaci s lidmi, kteří jsou tu zase pro Vás. Těmi, kteří se budou snažit porozumět Vám, ulevit Vám a brát na Vás ohled. Pravděpodobně se blížíte k hranici toho, co můžete bez obtíží vydržet. Je vhodné takový limit zbytečně nepřekračovat a snažit se udržet si sílu, kterou potřebujete pro sebe i pro své blízké. Je možné, že i jiní lidé mohou pomoci trpícím (třeba manžel Vaší příbuzné a její rodina) a můžete s nimi vše sdílet a nenést toho tolik.

Zuzana Vondřichová