Prožívám mnoho životních těžkostí po náhlé a tragické smrti svého syna.

Vážená paní Hano,

to je samozřejmě jedna z nejbolestnějších zkušeností, kterou může člověk v životě zažít. Může se leckdy stát téměř neúnosnou.

Ve Vašem případě navíc - na rozdíl od lidí, kteří se starají o své nevyléčitelně nemocné — jste neměla čas se na takovou ztrátu připravit, přišla náhle, neočekávaně, jako naprostý šok, který ani dnes, po téměř pěti letech, nemůžete přijmout. Zřejmě jen ten, kdo prožil něco podobného, si dokáže představit, čím procházíte.  

Sama ve svém dopise vyjadřujete, že na takovou ztrátu neexistuje lék, nenašla jste nic, co by Vám pomohlo.

Někdy člověk potřebuje celý svůj zbývající život, aby se vyrovnal s traumatickou zkušeností.

Každý může hledat to, o co se může opřít, jinde – někdo v kontaktu s blízkými lidmi, kteří ho podporují a může s nimi svou bolest sdílet, někdo se naopak před lidmi uzavírá a nachází chvíle klidu v samotě, někdy v přírodě, umění, někdo se obrací k Bohu, snaží se najít úlevu v hledání nějakého vyššího řádu světa, než je jen náš pozemský čas, vztahuje se ke svým blízkým, které ztratil, vnímá, že někde mohou být a může s nimi tak ve svých představách komunikovat.

Podle toho, co píšete, jste zkusila před svou bolestí uniknout mimo jiné tím, že jste se odstěhovala, nechcete kontakt s lidmi, nevídáte se se svou dcerou, jste plná bolesti, výčitek a hořkosti. Sama píšete, že jste zatím žádnou pomoc nenašla, a zdá se, že ani v žádnou pomoc příliš nevěříte. Nedivím se tomu, zraněný člověk je zklamaný životem a plný pocitů zrady a nedůvěry. Je těžké přijmout něco podporujícího, protože všechno se zdá být zcela nedostačující ve srovnání se ztrátou, kterou člověk prošel. Samozřejmě syna Vám nic a nikdo nenahradí. 

Člověk se ale i pak může zkusit otvírat malým radostem každodenního života – třeba kontaktu s Vašimi pejsky, procházce v přírodě, hudbě či literatuře – cokoli, co člověka nějak povzbudí či přinese chvilkovou úlevu, má velký smysl. Je to takové pomalé a trpělivé hledání malých životních zdrojů radosti a klidu, které tak ale můžou člověku zprostředkovat životní smysl a přinést úlevu, přestože tolik ztratil.

Snad může člověku částečně pomoci i vědomí, kolik lidí před ním prošlo skutečnými tragickými ztrátami, bolestmi, traumaty, neštěstími, a mnozí z nich našli nějaký další smysl, dokázali postupně přijmout bolest jako něco, co patří k jejich životu – i když to zatím necítíte, můžete se možná opřít o fakt, že je postupem času a prací na sobě dosažitelné se ze svého neštěstí dostat ven. Samozřejmě nejde zapomenout, nejde jistě neplakat, když se člověk vrátí k bolestným, ale i krásným okamžikům… Zároveň v člověku ale může růst vnitřní klid, který mu dává sílu. Nevím, zda si připouštíte něco podobného, bez špetky naděje či důvěry se člověk jen těžko může dostat dál.

Říkám si, že je škoda, že Vaše vztahy s dcerou jsou takové, jak popisujete. Možná by šlo a stálo za to zkusit něco změnit… Nevím, zda je to pro Vás přestavitelné a možné. Vaše dcera přece také ztratila bratra a zdá se, že tak trochu i matku. Musíte sama vědět a cítit, zda je možná i cesta tudy. 

Píšete, že o lidi nestojíte, nechcete a nemůžete nikam chodit ani cestovat. Možná je ve Vašem bydlišti nějaké zařízení jako krizové centrum nebo telefonická linka důvěry – možná byste mohla aspoň zkusit najít takové zázemí, kde Vás přijmou profesionálové a budou s Vámi sdílet to, co prožíváte. Přála bych Vám, abyste se svým smutkem nezůstávala sama.

Vážená paní Hano, myslím na Vás a přeju Vám, abyste našla alespoň kousek naděje a důvěry v život, který je ještě před Vámi.

Ilona Peňásová