Soused mi zemřel před očima, bojím se smrti. Co dělat?

Dobrý den milá Petro,

vlastně ani nevím, jestli a jakou čekáte odpověď.

Opravdu se někdy život s námi nemazli a dá nám drsně pocítit právě i takové pravdy, jako že smrt je součástí života.

Jednoduše se to řekne, ale žít s tím se učíme nejspíš celý život. Zároveň můžeme – aspoň věřím — důvěřovat tomu, že ačkoli si to sami neuvědomujeme, jsme na takové chvíle vybaveni. Stejně jako Vy v té situaci – dělala jste, co nejlepšího se dalo. Nejsme ovšem takovými pány nad životem, jakými se možná někdy cítíme být.

S takovými náhlými traumatizujícímu situacemi někdy potřebujeme pomoct – často stačí mluvit a sdílet s blízkými lidmi, vyplakat anebo vypustit svůj hněv, a znovu nalézat rovnováhu v denním životě. Někdy je dobré a užitečné věnovat „zpracování“ takového zážitku víc pozornosti, tak jako jste to udělala vy sama minulý měsíc, kdy jste — jak sama píšete – šla k psycholožce. Někdy nejde ani tolik o to, co vám řekne nebo poradí někdo druhý, ale o to, že vás poslouchá a snaží se vám rozumět a potvrzuje, že to, co jste prožila, je silné a nelehké. Takové sdílení a podpora nám pomáhají ty těžké a silné zážitky pomalu integrovat do své zkušenosti, a tím se zbavit strachu a vyrovnat se s tím, že život někdy takové situace přináší a třeba i že smrt je skutečně součástí života.

Milá Petro, myslím na vás, držím vám palce a přeju co nejvíc klidu a vyrovnanosti.

Ilona Peňásová