Starám se o těžce nemocného tatínka, který chce ale zůstat u sebe doma. Já mám špatný pocit, že s ním nemůžu být tak stále, jak by potřeboval.

Vážená paní Zdeňko,

myslím, že děláte vše, co je ve Vašich silách a co je možné – a že Váš tatínek to velmi dobře ví. Sama píšete, že chce být doma, je mu tam nejlíp a nic mu nechybí, odmítá být u Vás, a odmítá i služby, které mu nabízel lékař. Vypadá to, že tatínek je smířen se svou situací a v klidu přijímá její vývoj.

Je to samozřejmě pro Vás těžké, ale zdá se, že to, co se děje, nemůže se dít lépe. Není v ničích silách, aby vývoj zvrátil, sama píšete, že stadium nemoci Vašeho tatínka je neléčitelné. Tatínek zřejmě cítí, že bojovat a odmítat stav, jaký je, nemá smysl. Pro Vás je toto možná v současné chvíli těžší než pro něho.

Myslím, že nemůžete dělat víc, než co děláte. Tatínek se s vámi opravdu zřejmě loučí – můžete s ním probírat a povídat si, o čem chcete, říct mu, co potřebujete, a užívat chvíle, které ještě společně máte. Tatínek ani nic víc od vás nepotřebuje.

V poslední větě píšete, že možná chce tatínek zemřít sám se sebou – vypadá to, že je opravdu smířený se svým osudem – a to je moc dobře, i když je to těžké přijmout. A umožňujete to i vy — tím, že tatínka nenutíte do něčeho, co opravdu nechce, a naopak respektujete jeho přání a potřeby.

Držím vám palce a přeju vám, abyste i vy došla k přijetí toho, co se nedá odvrátit, a abyste prošli spolu s tatínkem tento čas v lásce a klidu.

Ilona Peňásová