Syn v 19 letech spáchal sebevraždu. Je to už 9 let. Jak se s tím můžu vyrovnat?

Dobrý den, vážená paní Dvorská,

vážíme si důvěry, s kterou se na nás obracíte.

Váš syn si před 9 lety vzal život. Je to jedna z nejhorších věcí, která se nám rodičům může stát. Představuju si neuvěřitelnou bolest a bezmoc, s kterou se celou tu dobu potýkáte. Nekončící Proč?, které Vás pronásleduje. Jako by už ani Váš život neměl dál pokračovat. Oceňuji, že dokážete tuto bolest unést a ještě k tomu zvládáte běžné starosti a myslíte i na manžela a druhého syna. To je něco, co není vůbec samozřejmé a čeho si nesmírně vážím.

Váš e-mail jako by se dal rozdělit na dvě otázky: Proč to udělal? A jak žít dál? Zkusím se věnovat postupně oběma. Bohužel internetová poradna nám umožňuje jen se jich dotknout; úplné řešení by vyžadovalo delší osobní spolupráci s odborníkem.

Začnu otázkou, která se prolíná celým dopisem – Proč? Sama píšete, že k tomu syn neměl jasný důvod a choval se, jako by měl jeho život pokračovat dál. Zaujalo mě, jak moc se Vaše úvahy točí kolem toho, co jste jako rodiče udělali špatně. Je to přirozené, každého z nás, kdo by se ocitl ve Vaší situaci, by asi podobná myšlenka napadla. Je možné, že na Vaší straně nebylo nic špatně? Že jste jednali normálně? Je možné, že vina neleží ani na Vás rodičích, ani na jiném člověku? Že to nikdo nezavinil, jen se „blbě“ sešly okolnosti? Nikdo netušíme, jak to skutečně bylo, celou pravdu se nejspíš nikdy nedozvíme a můžeme jen odhadovat. Napadá mě, že například Váš syn mohl trpět depresemi podobně jako Vy, ale neřešil to s lékařem, možná ho ani nenapadlo, že pro něj existuje pomoc, že takhle se dospělí obvykle necítí… Je také možné, že v rámci dospívání procházel obdobím, kdy se potřeboval vymezit vůči Vám, rodičům, a hledal opory ve světě svých vrstevníků — a opřel své trápení o někoho, kdo nebyl tolik zralý, aby mu dokázal účinně pomoct. Je i možné, že se ve své citlivosti vnořil příliš do příběhu a trápení někoho jiného, ale neměl ještě vybudovaný “ventil” na odreagování nepříjemných pocitů, a pak bylo pro něj těžké unést bolest, kterou to přineslo. Také je možné, že šlo o akutní „zkrat“, nikoli dlouho promyšlený plán. Ze zkušeností víme, že člověk, který se rozhoduje pro sebevraždu, vidí “tunelovitě” — vnímá jen např. svou vnitřní bolest a to, co ji posiluje, a nevidí ostatní stránky života. Také víme, že mnohdy, zvlášť v období dospívání a rané dospělosti, člověk nechce doopravdy zemřít, ale chce to jen “zkusit”, případně dokázat ostatním, že to myslel vážně, a vymkne se mu to z rukou… Představuji si, že Vás tyto možnosti také napadly. A možná by pro Vás bylo úlevou, kdybyste si dovolila věřit tomu, že za synovu smrt nemůžete. Bude to znít teď asi tvrdě, ale byl už dospělý a chtěl dospěle rozhodovat o svém životě. Vy rodiče jste se k němu chovali jako k dospělému (nekontrolovali jste každý jeho krok) — což Vás ctí. Bohužel – a to je i mně velmi líto — o sobě rozhodl tak, že už nebylo cesty zpět.

Dovolím si přejít k druhému Vašemu tématu– Jak žít dál? Vím, že život už nikdy nebude stejný jako předtím. Je neuvěřitelně těžké jít dál s pocitem, že moje dítě si vzalo život. Prožitá bolest vyryla do Vaší duše takovou rýhu, kterou nelze ignorovat. Je ale možné jít dál. Najít cestu, jak pokračovat. Znovu musím ocenit, že jste dokázala dojít až do dnešního dne. Vím, že Vás drží vědomí, že Vás potřebuje druhý syn, ale předpokládám, že toho, co Vás „drží na nohou“, musí být víc. Možná i nějaká Vaše vnitřní nezdolnost, vůle k životu, vytrvalost. Uvědomuji si, že je tolik toho, co musíte unést – bolest, pocit viny, možná i pocit osamělosti nebo výlučnosti, ztrátu smyslu, ztrátu vnitřní rovnováhy, možná i velkou dávku úzkosti… Znám Vás málo a nevím, kdo a co Vám na Vaší cestě pomáhá a podporuje. Budu teď spíš nabízet otázky. Jsou chvíle, kdy je Vám lépe, kdy se cítíte „normálně“? Které chvíle to jsou a jak je můžete znovu přivolat? Tyto momenty jsou velmi důležité, protože jsou pro Vaši duši znamením, že Váš život jde dál. Pomohlo by Vám, kdybyste znala někoho, komu také zemřelo dítě (nebo si dokonce samo vzalo život)? Organizace Dlouhá cesta podporuje lidi s touto zkušeností a kromě příběhů na jejich webu Dlouhá cesta nabízí také možnost se setkat s rodičem s podobnou zkušeností. Bylo by pro Vás úlevné, kdyby se zmenšil Váš pocit, že jste synovu smrt mohla odvrátit? Zmírnit pocit viny je velmi těžké, ale ne nemožné. Kdysi lidé konali kající poutě nebo stavěli smírčí kříže. Co, jaký skutek nebo jaké slovo by Vám mohlo přinést vědomí, že je Vám „odpuštěno“? Mohl by jej zprostředkovat někdo ze žijících lidí? Nějaká důležitá postava, která provázela Váš život? Někdo z farářů či duchovních? Některý psychoterapeut, kterému byste si troufla důvěřovat? Nebo je Vaším největším křížem otázka, „jak vlastně žít dál, když můj syn už nežije“? Odpověď na ni by bylo dobré hledat opět s dobrým průvodcem – ať už s někým z Vašeho okolí nebo třeba se zmíněným terapeutem.

Vážená paní Marcelo, jdete po kamenité životní cestě a vedete si velmi statečně. Moc Vám přeji, abyste našla směr, jak v životě pokračovat, a měla štěstí na dobré průvodce. Budu Vám držet palce.

Petra Hálková