Tatínek má metastázy na mozku, má potíže, ale nepřipouští si, jak je to zlé, chová se jinak. Co dělat?

Milá Johano,

BCA znamená bronchogenní karcinom, l.dx. je vpravo, TxNxM1 – CNS vyjadřuje, že není jasný rozsah primárního nádoru ani postižení lymfatických uzlin, ale jsou prokázány vzdálené metastázy v mozku.

Ozařování určitě může pomoci zlepšit neurologické příznaky, nemá však rozhodně potenciál rakovinu ve stádiu generalizace vyléčit. Efekt radioterapie také nenastoupí hned, většinou je třeba vyčkat 2-3 týdny, přechodně se dokonce může otok mozku, a tím i neurologická symptomatika, zhoršit. To však budou lékaři sledovat, případně upraví dávku kortikoidů, jak bude potřeba. Po ozařování se mohou metastázy přechodně zmenšit, případně i vymizet, bohužel to však neznamená vyléčení a je velmi pravděpodobné, že se dříve nebo později nemoc znovu ozve. Prognózu bych v tuto chvíli odhadovala spíše na měsíce než na roky, ale je to skutečně jen odhad, údaje ze statistik říkají něco jen o jakémsi průměru a mohou velmi pokulhávat ve vztahu ke konkrétnímu nemocnému.

Co se týká tatínkova chování, myslím, že se velmi rozumně řídíte svou intuicí a citem. Samozřejmě je vhodné, aby tatínek postupně dokázal předat některé kompetence, na které již sám nestačí, ostatním členům rodiny, ale také je jasné, že to není vůbec jednoduché a že to musí proběhnout postupně, ideálně tak, že k tomu nemocný sám dojde.

Rozhodně teď nesmí řídit auto, na tom bych v každém případě trvala, to je skutečně věc, kterou by ohrozil na životě sebe i druhé. Na druhou stranu, jestli si koupí nějakou nepotřebnost nebo někde ztratí doklady, kartu apod., bych brala jako přijatelné riziko, které se samozřejmě budete snažit minimalizovat (např. tím, aby u sebe nenosil tolik peněz v hotovosti, aby i někdo druhý měl přístup k účtu a viděl pohyby na něm a mohl ho případně včas zablokovat apod.), ale možná na nějakou změnu tatínek přistoupí právě až v situaci, kdy nějaký problém nastane a jemu dojde, že to už úplně nezvládá.

Co se týče kouření, asi bych v tuto chvíli ani na tatínka netlačila, aby s ním přestal. To je náročné i pro zdravého člověka, který se k tomu sám rozhodne, nyní to popravdě pro další vývoj nemoci ani není nijak podstatné, a jestli je to jedno z mála tatínkových potěšení, nechala bych ho klidně kouřit dál.

Je jasné, že je velmi těžké hledat, jak vyplnit čas, když už dobře nevidí. Napadají mě společné procházky, návštěvy rodiny či přátel, povídání. Čtení knížek, na které už tatínek nevidí, by možná šlo nahradit hudbou či mluveným slovem na CD.

Je dobré, nechat tatínka vyjádřit emoce, které cítí, což může být zloba, úzkost i strach, pokud by tatínek souhlasil, mohl by mu v tom pomoci např. i psychoterapeut. To, že si tatínek svůj stav i přes pravdivé informace od lékařů moc nepřipouští, je celkem normální, jde o náročný proces a člověk často vytěsní zprávy, které na něj jsou v tu chvíli prostě moc a dovnitř si je pustí, až když to zvládne nějak zpracovat. Což může trvat nějaký čas. Svou roli samozřejmě může hrát i organické postižení mozku. Je však správné, že tatínek informace dostal a pokud se bude ptát Vás, jak se věci mají, neslibovala bych nesplnitelné a nesnažila bych se situaci barvit na růžovo. Spíš je asi šikovné pomalu a citlivě tatínkovi pomáhat vyrovnat se s realitou.

Moc Vám přeji, abyste náročnou životní situaci spolu s tatínkem zvládli co nejlépe, také držím palce, aby ozařování tatínkovi pomohlo.

S úctou

MUDr. Kateřina Menčíková