Tatínek má neoperabilní agresivní nález v mozku, stav se rychle horší. Jak to zvládnout?

Dobrý den, Marie,

potkala Vás velká ztráta, kdy nejen, že odchází Váš tatínek, ale je to velmi rychlé, prošli jste v krátkém čase všemožné léčby, naději i její ztrátu. Také nečekané v tom, že jste ho vnímala jako výkonného, pracujícího, sportovního, kdy obvykle míváme představu, že takoví lidé prostě nemohou rychle zemřít.

Psala jste, že tatínek byl schopný a je možné, že to ve Vás vyvolává pocit, že bez něho to prostě nepůjde nebo že vlastně je nějak nepřijatelné, aby byl slabý, zranitelný, umírající. Vaše reakce, kdy jste smutná, zoufalá, pláčete a nemáte představu, co bude, je velmi pochopitelná, lidská a vyjadřuje asi Vaši velkou důvěru v tatínka a jeho život. Oplakávat odchod milovaného člověka není ale důkaz nezvládání. Jste v situaci, kdy se opravdu všechno mění, a Vaše pochybnosti mohou odrážet nezkušenost s cestou bez velké tatínkovy opory. Když odchází autorita, často se stává, že lidé kolem se cítí velmi slabí a dezorientovaní.

Teď si dovolím trochu odstupu – představuji si, že když odchází autorita, síla a podpora, je nějak na místě ocenit přínos takového člověka, poděkovat a vlastně jemu či sobě dovolit představu, jak bude jeho dílo či vzkaz pro tento život pokračovat dál. Chápu, že to pro Vás nyní může být velmi vzdálená představa, nicméně bych Vás ráda podpořila v tom, abyste tatínkovu dosavadní sílu vnímala jako něco, co Vám předával a podpořil tak pro další život a ne jako něco, co je potřeba dostávat neustále a nejde se bez stálého zdroje zvenku obejít.

Tak jako nemůžete naléhat na svého tatínka, aby se uzdravil, asi nemusíte ani naléhat na sebe, abyste vše zvládala s přehledem. Truchlení a zoufalství patří k Vaší situaci. Zároveň je snad možné si uvědomit, že Váš tatínek Vám, Vašemu synovi i ostatním už hodně dal.

Přeji Vám hodně sil.

Zuzana Vondřichová