Tatínek zemřel, bohužel ne doma, jak si přál. Měli jsme se moc rádi, cítím prázdnotu i bolest. Jak to zvládnout?

Dobrý den,

svůj dotaz jste nám poslala v akutní fázi truchlení, kdy může být jen pomyšlení na zemřelého tatínka velmi bolestivé a také to, co se nevyvedlo, může vypadat významnější než jak to bude vypadat za delší dobu.

Z Vašeho e-mailu mám dojem, že jste s tatínkem dobře prošli péčí v jeho nemoci a posledními lety. Zvládli jste si říct o svém krásném vztahu, vyjádřit, co jste potřebovali, tatínek s láskou užil Vaše starání a Vy jste mu poskytovala, co potřeboval. Působí to na mě jako péče v krásné shodě a navzdory těžké a smutné situaci hluboké vyjádření vzájemného vztahu.

To, co nevyšlo, je tatínkova smrt doma. Tatínek doma dlouho stonal, pak strávil krátký čas v nemocnici, kde mu pomáhali zvládat bolesti a nakonec se nepodařilo tatínka dopravit domů na okamžiky samotné smrti. Chápu Vaše zklamání a zoufání, že i toto jste mu chtěla zařídit. Zároveň mám dojem, že tatínek nejspíš neměl na tento transport sílu a je možné, že odešel v nemocnici víc v klidu než by tomu bylo při převozu nebo v počátečních chvílích přebírání u něj doma. Touha zemřít doma je něco jiného než projít převozem a stěhováním z nemocničního na domácí lůžko. Nechci, aby to vypadalo jako planá útěcha. Vím, že se někdy stává, že nemocný by sice rád ještě něco měl, ale jeho tělo odejde rychleji. Dokonce to vypadá, že i umírající v některých případech jakoby vybral pro svou smrt okamžik, kdy u toho nejsou jeho blízcí, i když o to původně stál. Často je to u lidí, kteří mohou mít pocit, že se už rozloučili, nebo jsou dost ujištěni o pevné lásce a ochotě svých blízkých a volí pro své poslední chvilky samotu. Existují samozřejmě i jiné případy a důvody, ale mě napadá, že to mohlo být u Vašeho tatínka podobné. Už neměl sílu a Vaší připraveností udělat pro něj téměř vše si mohl být opravdu jistý. Je možné, že to bylo důležitější než samotné místo, kde zemřel.
Blízcí, kteří pečovali o člověka, který pak zemřel „sám“, bývají více smutní, zklamaní, mohou mít pocity viny, nedostačivosti nebo se zlobí na sebe či zemřelého. Je to pochopitelné, ale s větším odstupem často můžeme vidět, že pacient už nepotřeboval další přítomnost či vyjádření lásky. Od pacienta to není zrada, nebo opuštění. Je možné, že v té době už vstupují na území, kde jsou sice vyztuženi láskou blízkých, ale už je to pro ně natolik intimní, že blízkost už nevyužívají.

Co se týká Vašich pocitů po pohřbu, je zcela v pořádku, že někdy cítíte smutek, někdy prázdnotu, někdy zoufalství a jindy třeba zlost nebo úlevu. Tyto i další emoce k velké ztrátě patří. V této době je třeba hlavně o sebe pečovat opravdu jako o člověka, který prochází truchlením – s respektem, laskavostí, s pochopením a tolerancí. Podobně jako v předchozím období potřeboval toto všechno tatínek, nyní je řada na Vás, abyste si dopřála klid, plnění potřeb, vyjadřování emocí a hlavně čas, kdy budete moci vstřebat vše nejen z poslední doby, ale možná celé tatínkovo stonání. Přála bych Vám, aby se postupem času Vaše obrovská ztráta přeskupila do důvěry a vděčnosti z toho, že jste měla takového rodiče a mohli jste spolu ve vzájemné lásce strávit i tak těžkou dobu, jakou byla jeho nemoc.

Zuzana Vondřichová