Tatínek zemřel v nemocnici. Trápí mě, že jsem pochybila, když jsem ho nevzala domů. Mohu nějak zmírnit své výčitky?
lorem ipsum...
Píšete, že Vám zemřel tatínek a máte výčitky, že jste tatínka nevzala domů z nemocnice, kde byl na infuzní terapii.
Dobrý den, paní Petro,
je mi moc líto, že tatínek zemřel. Ještě k tomu v době, kdy nejsou možné návštěvy v nemocnici, a proto jste neměla možnost ovlivnit péči, uklidnit tatínka. Říkám si, jak těžké to pro Vás asi bylo. Zároveň je vidět, že jste pro něj chtěla dobrou zdravotní péči a s nemocnicí jste komunikovala, lékaře jste informovala o lécích. Zkrátka hodně jste toho udělala.
Zkouším se vcítit do toho, co prožíváte, ale asi si to neumím úplně plně představit. Přemýšlím, že teď můžete prožívat spoustu pocitů, které se asi v průběhu času mohou také proměňovat, někdy mohou být pocity a myšlenky zahlcující. Nevím, jak to máte Vy, každý prožívá smrt blízkého jinak, je běžné cítit šok, lítost, smutek, obavy z toho, co bylo a bude, výčitky, vztek, úlevu atd. Součástí těchto pocitů bohužel bývají i výčitky z toho, co jsme před úmrtím našeho blízkého udělali, nebo naopak neudělali. Je to úplně přirozené, což Vám píšu proto, abyste měla nějakou zprávu o tom, že v tom nejste sama a že máte právo prožívat velkou škálu pocitů včetně výčitek, vyjadřovat je, jak umíte — jak se říká upustit je trochu.
Někdy pomáhá o tom s někým mluvit. Nevím, jestli jste už zkoušela mluvit o výčitkách s blízkými, kamarády apod. Nabízím ještě možnost promluvit si s odborníkem, např. s poradcem pro pozůstalé, nebo psychoterapeutem. Odborník má tu výhodu, že Vás nezná, nezná Váš vztah s tatínkem, takže nemá tendenci hodnotit situaci ze svého pohledu. Mohl by Vás tedy otevřeně vyslechnout a klást otázky, které mohou být užitečné.
Přeji Vám mnoho sil.
S pozdravem
Veronika Drnková
Dotaz zodpovídá
