Umřela mi máma, pro tátu je to po tolika letech spolu velmi těžké. Pomohlo by mu pořídit psa? Mohl by se tak o někoho starat.

Dobrý den,

máte pravdu v tom, že často lidem během truchlení pomáhá práce — jako činnost, která je zároveň stabilizuje tím, že je pravidelná a známá i ve známém prostředí, a zároveň odvádí pozornost alespoň na chvíli k něčemu jinému než prožívání ztráty.

Samozřejmě, že to jsou i jakékoli zájmy, koníčky, ale taky pravidelná péče, kterou člověk nemůže přerušit — právě třeba o zvíře.

Je také pravda, že nám často pomáhá spíš něco fyzického — dělat, jít, běžet, pracovat fyzicky, než duševní činnost, na kterou se člověk musí soustředit.

To jde většinou v takovém čase mnohem hůř.

Důležité je také nebýt sám, ale sdílet alespoň trochu to, co člověk zažívá a jak mu je.

Zároveň je truchlení a jeho průběh i věcí individuální, neexistuje jasný návod, který každému pomůže.

Jistě svého tátu dobře znáte a odhadnete, jak by asi na Váš nápad pořídit mu psa mohl reagovat. Možná uvažujete dobrým směrem — jen bývá v podobném případě užitečné jednak skutečně promyslet, co by to v důsledku pro tátu znamenalo — ve smyslu závazku — co by se dělo, když by někdy v budoucnu chtěl někam jet, jak by snesl psa v bytě atd., jaká jsou prostě rizika — což možná už máte promyšlené. Přesto je dobré počítat pro jistotu i s variantou, že by plán nevyšel a táta psa odmítl — co by se pak dělo. Tím chráníte tátu i sebe — a i toho psa.

Truchlení je ale zároveň důležitý proces, který má nějak proběhnout, člověk by ho neměl potlačovat nebo s ním bojovat — i když je to často pro člověka i jeho okolí náročné.

Důležité je oddělit, co asi potřebuje táta, a co potřebujete Vy. Je to samozřejmě těžké pro Vás oba. Pokud spolu můžete mluvit aspoň zčásti o tom, jak Vám je, pomáháte si navzájem. A také lze lépe odhadnout, co kdo z vás potřebuje.

Myslím na Vás.

Ilona Peňásová