Úmrtí na sepsi po amputaci končetiny - byla komunikace zdravotníků přiměřená?

Dobrý den,

Váš tatínek měl cukrovku a pravděpodobně ta vedla k nutnosti amputace dolní končetiny. I přes velké pokroky moderní medicíny jsou dlouhodobé následky této nemoci pro pacienty stále hrozbou pro jejich zdraví i život. Uzávěry tepen, které si vynutí amputaci, oslabení imunitního systému, které zhoršuje odolnost proti jinak běžným infekcím, poškození ledvin s nutností hemodialýzy (umělá ledvina), poškození očí, které může vést až ke slepotě, nemoci srdce a tak dále — jsou jen některé z dlouhodobých následků cukrovky. Nejsem pochopitelně schopna posoudit správnost postupu lékařů ve smyslu léčby infekce. Bohužel cukrovka skutečně může nemocného oslabit natolik, že se infekce projeví až ve chvíli, kdy je rozšířena do celého těla. Možnosti léčby jsou pak i při včasném zahájení omezené. To, že tatínek po operaci vypadal dobře, mluvil s Vámi i Vaší maminkou, nemusí znamenat, že infekce nebyla v té době již v těle přítomna. Jen možná tělo, oslabené cukrovkou, neumělo a nemohlo vysílat signály, jako by tomu bylo u jinak zdravého člověka — například teplota, třesavky, celková schvácenost a tak dále. Máte-li pochybnosti o medicínském postupu, nemusíte se nutně obrace na právníka, můžete požádat i lékařskou komoru, která je garantem správné lékařské péče.

Pokud jde o Vaše otázky týkající se komunikace zdravotníků, je situace složitější. Povinnost informovat rodinné příslušníky není nikde zakotvena. Je jistě pochopitelné, že by rodina nebo jiní pečující, které nemocný určí, měli být informováni, především tehdy, dojde-li ke komplikaci. Je ale zcela v rukách ošetřujícího personálu, jakým způsobem se to bude dít. Bohužel v naší republice není dosud zvykem využívat takzvaných “dříve vyslovených přání”,  která mohou přesně v podobných situacích mnohé vyjasnit a ulehčit. To, že jste byli o zhoršení tatínkova zdravotního stavu informováni se zpožděním, je velmi smutné,  nemělo by se to rozhodně dít (pokud tedy ve výjimečných situacích nemocný nezakáže informovat další osoby), ale je to stále ještě obvyklá praxe. Je skutečně velmi kruté, když nejbližším osobám je odepřen kontakt s umírajícím. Nelze se pak divit, že maminku napadají i myšlenky, že lékaři tatínka “odpojili” od přístrojů, a zavinili tak jeho smrt. Úmrtí v raních hodinách je ale poměrně časté a tuto skutečnost chápu spíš tak, že úmrtí přišlo bez cizího zavinění. Odpojení od přístrojů či jakákoliv jiná forma aktivní účasti na úmrtí nemocného je u nás nelegální. A lékaři i ostatní zdravotnický personál jsou si toho dobře vědomi.

Ptáte se, zda lékaři informují nemocné o vážnosti jejich stavu, zda třeba tatínka probudili, aby mu takovou informaci podali. Myslím si, že nebylo možné tatínka “probudit”. Sepse, tedy “otrava krve”, může způsobit bezvědomí, nebo je nemocný úmyslně tlumen, aby jeho tělo mělo více sil na boj s infekcí. Z tohoto stavu nelze pacienta snadno probrat do úplného vědomí.

Nakonec bych Vás ráda podpořila ve Vašem úmyslu promluvit si i po úmrtí s ošetřujícím lékařem. Je myslím pochopitelné, že po nečekaném úrmtí mají příbuzní spoustu otázek. Také si myslím, že by bylo dobře vyhledat pomoc pro Vaši maminku i pro Vás — existují poradny pro pozůstalé, krizová centra a linkdy důvěry, je možné se obrátit na duchovního, nemocničního kaplana, psychoterapeuta. Je normální prožívat po úmrtí blízkého bouřlivé emoce — hněv, zoufalství, pocity viny, hluboký smutek, často tohle vše dohromady. Pomoc zkušeného člověka může skutečně být velkou podporou.

Doufám, že Vám má odpověď alespoň částečně pomohla pochopit některé souvislosti. Přeji Vám i Vaší mamince, aby Vaše bolest nad ztrátou milované osoby nepřevážila nad vzpomínkami na společně prožitý život.

S úctou,

MUDr. Irena Závadová