Včera mi nečekaně zemřel tatínek. Říkám si, že jsem mohla udělat víc. Třeba by se mu dalo včas pomoci.

Dobrý den,

je smutné, že Váš tatínek tak náhle zemřel. Zároveň mám z Vašeho psaní dojem, že tatínek dokázal do poslední chvíle řídit svůj život tak, jak si přál. Nechtěl do nemocnice a řídil se podle svého přesvědčení. Chápu, že myslíte na to, že mu v nemocnici mohli ulevit, diagnostikovat chorobu srdce, pomoci… Tatínek se rozhodoval nejspíš podle toho, jak to považoval za dobré, a tak se mu této pomoci bohužel nedostalo. Většinu lidí, kteří prožijí to, co Vy, napadá, že měli jednat jinak, že to třeba ještě šlo změnit. Nicméně jsou i scénáře, kdy pacient vnímá tuto pomoc jako nerespekt a nevyhovuje jim, jak to příbuzní zařídili, a to i když jim to někdy zachrání život. Možností je hodně a my máme vždy jen jednu, která opravdu nastala, kde vidíme následky, máme pochybnosti a toužíme to všechno zkusit jinak.
Snad si umím představit, že Vám tatínek chybí, přemýšlíte o jeho životě i smrti, snažíte si tu náhlou smutnou ztrátu srovnat. Je to těžké a pochybnosti, které máte, patří do tohoto vyrovnávání. Vyčítáte si chybu, ale Váš tatínek nezemřel kvůli Vaší chybě, ale pravděpodobně proto, že byl vážně nemocen. Přestože se obrátil na lékaře a vy jste ho podporovali, nestalo se to, co byste si přála – aby jeho život pokračoval. Působí to na mě tak, že tatínek do poslední chvíle věděl, že se staráte o jeho zdraví, nabízíte mu pomoc a jste připravená jednat, pokud to dovolí. Vím, že to nevyužil, ale i tak mi to připadá podstatné.
Přála bych Vám, abyste se svým přístupem k tatínkovi v posledních dnech nemusela trápit, i když tuším, že to nejde. Snad Vám důvěra v to, že tatínek udělal věci, tak jak opravdu chtěl, může přinést alespoň částečnou úlevu.

Zuzana Vondřichová