Zemřel mi děda. Vyčítám si spěšné rozloučení a že jsme mu nesdělili pravdu o rakovině plic. Před mamkou předstírám, že jsem v pohodě, ale o samotě brečím.
lorem ipsum...
Píšete, že Vám zemřel děda, rozloučili jste se dost narychlo. Strašně moc si to vyčítáte, a taky, že jste mu neřekli o jeho rakovině plic. Před mamkou teď musíte předstírat, že je všechno v pohodě, ale pak o samotě pláčete.
Dobrý den, paní Mileno,
od úmrtí Vašeho dědy uběhlo teprve několik měsíců. Tím, že Vám představoval celý život i tátu, tak Vám vlastně jakoby umřeli dva blízcí lidé. Je úplně v pořádku, že je Vám smutno a že pláčete. Vyčítáte si, že jste nestihla dojet za ním do nemocnice. Představovala jste si poslední rozloučení jinak, ale díky Vaší intuici (“ve středu mi to nedalo”) jste se viděla s dědou dva dny před jeho smrtí. A v jeho prostředí, ne v nemocnici. To vůbec není málo!
Domnívám se také, že když jste dědovi spolu s mamkou před rokem neřekly o jeho diagnóze, vyšly jste z konkrétní a jedinečné situace, tak, jak jste ji vnímaly, ze všech momentálních okolností a také z celoživotní znalosti dědy. Zcela jistě to bylo dobře a správně, určitě to zrovna pro něj bylo to nejlepší. Mamka má o Vás strach a Vy jí nechcete přidělávat starosti svým smutkem, proto raději odjíždíte do Prahy. Jestli někdy přijde ten správný čas a popláčete si společně, to můžete zvážit jen Vy. Uvidíte sama, máte zdravou intuici, nebojte se jí důvěřovat.
A co se týče Ameriky, děda byl na Vaše zimní pobyty tam pyšný, jak píšete. Tak co by Vám asi tak řekl na Vaši otázku – letět i letos, nebo ne?
Přeji Vám mnoho sil.
S úctou
Jiří Černý
Dotaz zodpovídá
