Zemřel mi otec, nebyli jsme si blízcí, závěť je ve prospěch nevlastních dětí. Mám ji napadnout?

Dobrý den,

Z Vašeho e-mailu cítím spíš rozmrzelost nad tím, že jste s otcem neměli blízký vztah a jeho závěť to potvrdila. Vypadá to jako byste se navzájem v životě míjeli a oba měli pocit, že by se ten druhý měl víc snažit. Je mi líto, že se Vám s otcem nepodařilo vztahově setkat v průběhu jeho života.

Nezávisle na tom, zda jste si byli blízcí, jste tzv. nepominutelným dědicem, tedy osobou, která má nárok domáhat se i přes závěť svého zákonného dědického podílu nebo jeho části (pokud ovšem nebyla platně vyděděna). Ohledně toho bych Vám doporučila se obrátit na některou z občanských poraden.
Závěť samozřejmě můžete napadnout. Záleží na tom, jaký je Váš cíl. Připadá mi, že přihlásit se o dědictví není jen věcí majetku, ale možná se také potřebujete přihlásit k tomu, že se cítíte být dcerou svého otce, a chcete, abyste byla mezi jeho potomky po právu započítána.

Nevím, jaká cesta je nyní k tomu, abyste se cítila vůči svému otci a svým nevlastním bratrům lépe, co by Vám přišlo vhodné a co je pro Vás méně bolestivé: zda nechat rozhodnutí podle otce a minout tak svou identitu a právo na dědictví, možná tak potvrdit Vaši odloučenost a otcův nezájem, nebo se o dědictví přihlásit a přitom jednat s lidmi, kteří Vám připadají cizí. Také nevím, jaký vztah teď se svými nevlastními bratry máte, ale ze zkušenosti vím, že někdy po smrti rodiče dochází mezi vlastními i nevlastními potomky ke vztahovým změnám, někdy k lepšímu, někdy k horšímu. I Vaši nevlastní sourozenci se mohou v dané situaci cítit nepohodlně a záleží na vás všech, jestli budete nějakým způsobem usilovat o změnu.

Připadá mi hlavně důležité, abyste byla se svou volbou spokojená a cítila se v rámci vztahu s otcem nějakým způsobem vyrovnaně.

Zuzana Vondřichová