Zemřel mi tatínek, bojím se, že truchlím nedostatečně. Co s tím?

Dobrý den,

děkujeme za Vaši otázku ohledně průběhu truchlení. Tématika “normálního” truchlení a výčitky z Vašeho okolí Vás postavily před pochybnosti, zda cítíte věci tak, “jak se má”, jestli nejste zlá nebo necitlivá, když na Vás není v průběhu dní vidět veřejně prožitek smutku a dokonce někdy prožíváte radost.

Je třeba vyjít z toho, že v současnosti neexistuje žádný závazný předpis ani pravidlo, jak má truchlení vypadat. Každý prožívá ztrátu blízkého člověka podle sebe, své povahy i situace, ve které právě je. Navíc je také rozdíl mezi tím, co člověk prožívá a co dává najevo svému okolí.

Vy sama nejlépe víte, co cítíte, co potřebujete a jaký byl vztah mezi Vámi a tátou, případně s čím ze života odcházel a co to ve Vás vyvolává. Nikdo nemá právo Vám předepisovat, jak to má nyní být — je dobré odlišit, že nejste zlá nebo necitlivá, ale že pravděpodobně nesplňujete představy někoho ze svého okolí. Množství slz ani počet neprospaných nocí nejsou měřítkem toho, jak jste měla tátu ráda a jak jste se vyrovnala s jeho smrtí.

Jsou společenská pravidla, které je možná dobré dodržet v době mezi úmrtím a pohřbem (např. nebývá obvyklé organizovat velké společenské oslavy, bujaré večírky apod.), někde  — a v rámci některých vztahů — se dodržují tato omezení delší dobu, ale ani ta nejsou zavazující. Podobně je to např. v oblasti oblékání — někteří lidé nosí v období truchlení černou barvu, jiní nepotřebují veřejně ukázat, co prožívají a nezmění nic na svém zevnějšku. Oboje má své výhody i nevýhody a v dnešní době panuje velká volnost ohledně způsobu chování v nejbližších dnech po smrti blízkého člověka. Je proto ale také časté, že vzniká rozdíl mezi lidmi v chápání toho, co se má — každý může mít své představy a prožívání.

Předpokládám, že toto všechno vlastně asi víte. Z Vašeho e-mailu mám spíš dojem, že jde o jakousi obhajobu před druhými, o možnost zachovat se v této době po svém bez obvinění nebo zpochybňování. Pokud jste nyní  usazená ve způsobu svých reakcí, pak není důvod proč se více hájit. Obvinění, která jste si vyslechla vypovídají spíše o představách daného člověka, jak se má vlastně láska či respekt k zemřelému vyjadřovat.

Je možné, že Vás ještě výrazný smutek zastihne později a pak třeba budete mít potřebu tichosti nebo uzavřenosti (čemuž někdy černá barva napomáhá) a pak je na místě si i toto dopřát. Někteří lidé totiž prožívají smutek ve vlnách a tak nepotřebují hned tato opatření a později mohou prožívat to, co jiní hned v době po smrti blízkého. Nebo je možné, že jste se v době umírání táty stihla dost vyrovnat na to, abyste pak nepotřebovala více ochranného období. Opravdu neplatí, že čím víc milujeme, tím víc musíme truchlit. Důležité je, abyste mohla být v souladu s tím, co právě cítíte, ať už je to smutek v době, kdy to ostatní nečekají, nebo běžné prožívání v době, kdy jiní nejsou schopni ničeho jiného než zármutku.

S úctou,
*
Zuzana Vondřichová*