Zemřel mi tatínek, trápí mne mnoho pocitů. Jak nalézt útěchu?

Dobrý den, vážená paní Radko,

Vážím si důvěry, s kterou jste se obrátila na naši poradnu. Minulý týden Vám zemřel tatínek a Vy zkoušíte žít bez něj.

Přijměte prosím mou upřímnou soustrast. A přijměte prosím také mé ocenění. S velkou bolestí, ale také s velkou radostí jsem si přečetla dopis o tom, že jste měli s tatínkem vřelé vztahy, že mu bylo dopřáno dobře odejít a Vy jste se směli rozloučit a propustit ho. Ráda jsem četla, že máte kolem sebe blízké lidi a že dokonce zůstáváte silná kvůli ostatním – mamince, sestře a dětem. Vidím, že když jste plná zmatku a emocí, dokázala jste nám napsat, sestavila myšlenky do vět, poslala to někomu cizímu a řekla si o útěchu – to rozhodně nepovažuji za samozřejmé. Píšete, jak tatínkova smrt byla náhlá. Vypadal a choval se jako zdravý člověk, i pár dní před smrtí čišel radostí a energií. Udržoval čilé kontakty s Vámi dětmi i s Vašimi potomky – svými vnoučaty. Z Vašeho dopisu je znát, že bylo moc fajn s ním pobýt na chalupě, telefonovat s ním, že jste se měli rádi. A pak najednou – jak jinak to říct? – Vám ho vzala smrt. Přišla docela nečekaně. A přišla možná tak, jak by si ji tatínek sám přál: v době, kdy viděl svá vnoučata vyrůstat, kdy byl ještě silný mužem, nikoli starcem odkázaným na péči ostatních, nemusel snášet velké bolesti, v péči lékařů, kteří ještě nevyhořeli, chovali se „lidsky“ a podávali Vám zprávy, bez dlouhého odcházení, po rozloučení s nejbližšími… Tato „dobrá“ smrt jako by byla v protikladu k bolesti, kterou po jeho odchodu prožíváte.

Když nám zemře někdo tak blízký, je to, jako by nám utrhli kus srdce. Bolí to, strašně, a bolest se zdá nekonečná. Chci Vás předem ujistit, že i tak hluboká rána se zpravidla časem zahojí – jizva zůstane, ale je možné jít dál. Vidím, že kromě bolesti Vaši duši zmítají i pochybnosti a výčitky. Co jste měla dělat jinak, že jste mohla tatínkovi věnovat víc času, péče, pozornosti… Rozumím jim, zpětně nás často napadá, co jsme mohli lépe. A také jsem přesvědčená, že my všichni, i když máme mezi sebou dobré vztahy, jsme lidsky nedokonalí a něco občas opomeneme… – a ten druhý nám to často odpustí. Věřím, že i Vám tatínek odpustil nedokonalé jednání.

Přemýšlím o tom, jak teď asi prožíváte Vaše dny. Na jednu stranu Váš běžný život, musíte se postarat o sebe, o děti (v současné době nejspíš i s výukou on-line), o chod domácnosti, sama učíte on-line, to vše stojí neuvěřitelné množství času a energie. Navíc se snažíte podpořit ty okolo Vás – maminku, děti… A vedle toho sama procházíte truchlením — smutkem, prázdnotou, návaly pláče, bezmoci, strachu, možná i naštvání a bezvýchodnosti. Podle Vašeho popisu se mi zdá, že jste na dobré cestě. Uděláte si často chvilku, abyste mohla truchlit a smutnit. Procházíte společně fotky a vzpomínáte. Trávíte dost času s maminkou, s kterou je Vám dobře. Dokážete o situaci mluvit s těmi nejbližšími. Vzala jste si tatínkovu košili a polštářek a čerpáte jeho vůni a jeho blízkost. Nezůstáváte sama ve své „ulitě“, Vaše bolest smí být prožitá. To jsou kroky, které vedou k dobrému zvládnutí truchlení, tedy k postupnému snížení Vaší bolesti a zahojení rány po tatínkově smrti. Pokračujte v nich. Zůstaňte citlivá vůči tomu, co Vaše duše potřebuje. Nesnažte se nic uspěchat. Hledejte rovnováhu mezi smutněním a aktivním životem. Zkoumejte, s kým dalším bude jednou možné sdílet Vaši bolest (přátelé, kolegové, případně anonymní** linka důvěry**). Využít lze také poradenství pro pozůstalé. Pokud to Váš vztah dovoluje, zkuste partnerovi říct, co se s Vámi děje, a požádat ho o konkrétní pomoc (nebo třeba o půlhodinu „pouhého“ naslouchání, ne řešení).

Nedělejte si starosti, že někdo prožívá své truchlení jinak – každý máme svůj způsob, jak se se smrtí vyrovnáváme. (Napadá mě, jak to asi má Váš bratr – možná jeho aktivita neznamená, že už ho to přebolelo, ale prožíval bezmoc spojenou se smrtí a potřeboval ji překonat, tím, že aspoň něco „může“. Ale to jsou jen dohady.)

Věřte tomu, že i Vaše duše má v sobě hlubokou moudrost a dokáže zahojit své rány. Nezapomínejte čerpat síly. Vzpomeňte si, co Vám dělávalo dobře, a čas od času si dopřejte drobnou příjemnou chvilku. V této covidové době ji potřebujeme každý, zvlášť vyčerpané rodiny s dětmi, a pro Vás v období truchlení to platí dvojnásob. Pro úplnost jen dodávám, že kdyby se Vaše bolest dál zhoršovala, nebo ani po několika měsících nepolevovala, znamenalo by to, že Vaše duše narazila na nějaký vnitřní problém, s kterým si neví rady a kvůli kterému nemůže hojit tuto ránu, a bude potřebovat odbornou pomoc (psychologickou, psychoterapeutickou). Z Vašeho dopisu tomu ale nic nenasvědčuje.

Vážená paní Radko, procházíte teď trnitou cestu truchlení. Přeji Vám, ať se Vám dostane hojnost podpory a sil, abyste ji zdárně prošla a došla ke smíření a vnitřnímu pokoji. Budu Vám držet palce.

*Petra Hálková *