Zemřela mi babička, přišla jsem o skvělou práci. Denně pláču, přestává mě naplňovat žít. K psychologovi se bojím. Co s tím?

Milá Ingrid,

Váš příběh mne zaujal svou silou a vnitřní krásou. Naučila jste se spoustu věcí, zvládla řadu úkolů a výzev, zažila krásné okamžiky i chvíle prohry, zklamání a smutku. Je to silné vyprávění. Obávám se, že Vám nemohu poradit nic jiného, než abyste ztratila ostych před svými slzami a přece jen se vydala někam do poradny. A tam časem začala mluvit a přemýšlet nejenom o tom všem, o čem jste psala, ale i o tom, o čem jste tady nepsala. To mne totiž také zaujalo. To, o čem se nezmiňujete. Třeba o Vašem postoji k nemoci a umírání, o tom, jak rozumíte životu a smrti, o tom, co má a co nemá smysl. O budoucnosti. O tom, v čem spočívá hodnota našich životů. S čím je třeba se smířit, a s čím se smířit nejde. Pláče u psychologa se nebojte. Tam si člověk opravdu nemusí hrát na toho silného. Opravdu ne.

Děkuji za důvěru a přeji Vám hodně vnitřní síly a odvahy podívat se další životní výzvě přímo do očí.
Hodně štěstí!

Jiří Černý