Zemřela mi maminka na nádor slinivky. Strašně mi chybí, někdy nemohu ani dýchat. Pomůže psycholog?

Dobrý den, paní Líbo,

vážím si důvěry, se kterou se na nás obracíte. Nedávno Vám zemřela maminka. Přijměte prosím mou upřímnou soustrast. Píšete, jak se její nemoc vyvíjela – jak jí po první chemoterapii bylo lépe a několik měsíců na tom byla maminka velmi dobře. Pak znovu nález, zhoršení zdravotního stavu, maminčino chřadnutí, bolesti. Rozhodla jste se o maminku postarat do posledních dnů, a také jste to dokázala. Opustila jste kvůli tomu zaměstnání a věnovala se mamince naplno. Velmi si toho vážím a myslím, že pro maminku to bylo velmi dobré. Představuji si, kolik každodenní statečnosti, odhodlání a odříkání jste musela prokázat, kolik slz, pocitu zmařené naděje a bezmoci unést. Jaké další prožitky jste za ten rok a čtvrt unesla – možná bolest, strach, zlost, ale i pocit nespravedlnosti, zklamání, možná osamělost, vědomí odpovědnosti,…

Oslovilo mě, že se Vám podařilo prožít spolu ještě jedny Vánoce a že na Vás maminka počkala, abyste se mohly ještě vzít za ruku a být spolu do její poslední chvíle. Věřím, když už musela zemřít, že to byla dobrá smrt. Vidím v tom, jak jste pro ni byla důležitá a blízká. A vidím také, jak moc byla důležitá a blízká pro Vás – byla Vaším moudrým průvodcem, milující blízkou maminkou, důležitým člověkem Vašeho života.

Teď odešla a ve Vaší duši po ní zůstalo prázdné místo a nepopsatelná bolest. Stále čekáte, že se někde objeví – to bývá běžné a normální. Hluboce pláčete a možná máte dojem, že slzy snad nemohou zahojit tu ránu. Podobně jako rána na těle krvácí, a tím se čistí a může začít hojení, tak i naše duše potřebuje slzy, aby se mohla začít „hojit“. Dovolte si je. Krvácení rány časem slábne, i slz bývá časem méně. Věřte Vaší duši, že sama zná a najde cestu, jak se se ztrátou vyrovnat.
Podobně jako rána na těle, i duše potřebuje, abychom o ni pečovali. Zpočátku „stačí“, když se k ní budeme chovat tak, aby jí bylo jasné, že Váš život jde dál. Zní Vám to možná absurdně, ale je dobré, když zachováte režim jídla, pití, spánku a hygieny. I kdyby se Vám v noci nedařilo usnout – je dobré mít noc jako odpočinkový čas. Zkuste obnovit staré návyky – například nakoupit si čerstvé potraviny, dělat, co jste obvykle dělávala – pečovat o byt, číst si odpoledne knížku nebo poslouchat „Vaši“ hudbu. Předpokládám, že zaměstnání si teď budete hledat – pokuste se tomu věnovat denně nějaký čas. Vytrvejte, i když Vás to zpočátku nebude vůbec těšit. Pro Vaši duši jsou to důležité signály.

Velmi dobré také bývá, když člověk se svou bolestí nezůstává sám. Píšete, že to nemáte komu říct. Zkuste zalovit v paměti – skutečně nikdo z Vašich známých nezažil smrt blízkého člověka? Zkuste několik takových lidí kontaktovat, dovolit jim, aby Vás utěšili, vyjádřili porozumění a mohli Vám být nablízku. Možná by Vám mohl porozumět i někdo jiný z Vašich blízkých – dcera, jiný příbuzný, někdo z bývalých kolegů,…

Pokud je pro Vás dostupná Praha, můžete zkusit navštívit klub Podvečer, kde se můžete potkat s jinými truchlícími lidmi a sdílet své zkušenosti a prožitky. K dispozici jsou také linky důvěry, kam člověk může zavolat „jen tak“ a říct jim, co se děje a jak je jeho duši, aby na chvíli nebyl sám.
Ptáte se, zda se obrátit na psychologa. Je to také možnost. Truchlení po blízkém člověku je přirozený proces, ač velmi hluboký, a většina z nás je s podporou svých blízkých zvládne sama, nepotřebuje návštěvu psychologa. Pokud by ale Vaše bolest ani po několika měsících neustupovala nebo byste si nebyla jistá, je v pořádku se na něj obrátit.

Paní Líbo, ještě jednou přijměte mé ocenění za to, jak jste se o maminku postarala. Přeji Vám, abyste našla odvahu vykročit na novou cestu – na cestu životem bez maminky. Aby Vás na ní neopustilo světlo naděje a abyste se na ní směla setkat s lidskou dobrotou a laskavostí.

Budu na Vás myslet.

Petra Hálková