Zemřela mi maminka, pláču, nedokážu se soustředit, nespím. Poradíte?

Dobrý den Iveto,

po mamince každému zůstane prázdno a bolest z její ztráty se hojívá pomalu. Navíc u Vás vnímám také několikerou neuzavřenost, která zřejmě Vaši situaci ještě ztěžuje. Moc jste si s maminkou nerozuměly, na druhou stranu jste si ani neublížily. Jakoby to říkalo — tohle chtělo dotáhnou a porozumět si víc. Byly jste obě paličaté, chtělo to možná někdy trochu ustoupit, viďte. Tajila před Vámi svou nemoc, i to Vás musí bolet a zlobit, samozřejmě — a chtělo by si to ještě vyříkat. Víte, smrt ale nemá tu moc udělat definitivní tečku za podobou našich vztahů. My můžeme náš vztah s našimi zemřelými proměňovat, zlepšovat a činit hezčím i přes tu čáru, kterou jejich smrt jakoby udělá. Projevit lítost, uznat svou nekompromisnost, omluvit se, ale vyslovit i zlobu a hněv, a pak nabídnout smíření — to všechno jde dělat i teď a má to význam, protože nám to přináší vnitřní usmíření a nakonec i pokoj. Prostě to neuzavřené jde uzavírat a dokončovat i teď, uvnitř, v duchu, v srdci.

Je dobře, že jste začala navštěvovat tatínka, ve Vašich setkání můžete najít vedle vzájemné opory, kterou oba potřebujete, třeba i trochu jiný pohled na některé okolnosti Vašeho života a života Vaší maminky.

Na otázku Vašich dětí je vlastně jednoduchá odpověď, kterou sama uvádíte. Pláčete proto, protože jste se měly rády, protože to bolí a protože plakat je normální. A ještě maličkost, pokud by potíže se spánkem pokračovaly a nebo se dokonce zhoršovaly, neostýchejte se zajít k doktorovi a nechat si předepsat pro tyhle týdny nějaký prášek. Spát potřebujete, abyste měla dostatek sil a energie. Přeji Vám, ať se Vám daří jít tou cestou hezkého a dobrého uzavření a dotažení Vašeho vztahu s maminkou.

Jiří Černý